Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti M. H., zastoupené Mgr. Lukášem Matějkou, advokátem se sídlem Pivovarská 15, Příbram, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2025 č. j. 68 Co 88/2025-514, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a H. S., nezl. T. H. a D. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Vedlejší účastnice (matka nezletilého, dále jen "matka") podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 návrh na stanovení výživného prarodičům nezletilého, mezi nimi i stěžovatelce, která je mateřskou babičkou nezletilého (dále jen "babička").
2. Obvodní soud návrh matky zamítl. Vyživovací povinnost prarodičů je podle něj institutem v zásadě výjimečným, který nastupuje pouze v případě, kdy rodiče nemohou své vyživovací povinnosti dostát. Tak tomu podle obvodního soudu v posuzované věci není. U prarodičů a vnuků se navíc neuplatní § 915 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů (body 20 a 21 rozsudku obvodního soudu).
3. Městský soud v Praze k odvolání matky rozsudek obvodního soudu z procesních důvodů zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Obvodní soud totiž nepřibral do řízení otcovského dědečka (bod 23 usnesení městského soudu). Nad rámec toho městský soud uvedl, že bude povinností obvodního soudu zvažovat, zda jsou rodiče objektivně schopni v dostatečném rozsahu plnit svoji vyživovací povinnost tak, aby byly saturovány veškeré odůvodněné potřeby nezletilého. Mezi ně patří i intenzivní rehabilitace, které nezletilému pomáhají zvládat jeho velmi závažné onemocnění (nádor na mozku a s tím spojené obtíže). Městský soud rovněž vyjádřil názor, že nelze po matce spravedlivě požadovat, aby vykonávala jakoukoli práci na plný úvazek zároveň s tím, kdy plně pečuje o těžce nemocného nezletilého. Městský soud dále poukázal na to, že babička v nedávné době získala prodejem svého bytu významnou částku kolem 5 000 000 Kč.
4. Obvodní soud následně návrh na stanovení vyživovací povinnosti prarodičům znovu zamítl. Přiklonil se rovněž k názoru kolizního opatrovníka. Vyživovací povinnost je přenesena na prarodiče dítěte jen v případě, kdy povinný rodič skutečně nemůže plnit. Soud dospěl k závěru, že potřeby nezletilého jsou adekvátně zajištěny - matka dosahuje standardní životní úrovně a má příjem cca 42 000 Kč čistého měsíčně, tvořený zejména dávkami. Babička oproti tomu dosahuje příjmu 20 000 Kč měsíčně ze starobního důchodu a na potřebách nezletilého se dříve přiměřeně podílela. Případné výživné ze strany prarodičů by navíc neplnilo svůj účel, jelikož v případě jeho určení by matka o dávky přišla, případně by byla na dávkách zkrácena. Matka navíc nepodala návrh na exekuci vůči otci, nedávno propuštěnému z výkonu trestu odnětí svobody, který neplní svou vyživovací povinnost (body 36 až 38 rozsudku obvodního soudu).
5. Městský soud k odvolání matky změnil rozsudek obvodního soudu tak, že se babičce ukládá povinnost přispívat na výživu nezletilého s účinností od 1. 10. 2022 částkou 6 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 5. 2025 částkou 3 000 Kč měsíčně. Babičce tak vznikl dluh na výživném ve výši 120 000 Kč. Městský soud uvedl, že nemá důvod odchýlit se od svého již dříve vysloveného závěru, že za popsané situace nelze po matce spravedlivě žádat, aby si vydělávala prací v rámci běžného pracovněprávního poměru, čemuž odpovídá i to, že si - vedle sociálních dávek a darů - dokáže obstarat jen minimální příjem na základě dohody o provedení práce, případně občanské výpomoci. Otec podle městského soudu nedosahoval výdělků, které by postačovaly k provádění srážek na výživném v rozsahu potřebném k uspokojení odůvodněných potřeb nezletilého. Nelze souhlasit s tím, že by veškeré potřeby měla saturovat výhradně matka, jejíž možnosti to ani nedovolují, případně s pomocí příspěvků získaných od státu či soukromých subjektů. Jsou tak splněny zákonné podmínky, za nichž nastupuje povinnost prarodičů zajistit svému vnukovi výživné v takovém rozsahu, jenž odpovídá jejich možnostem a schopnostem a odůvodněným potřebám nezletilého, (body 27 a 28 rozsudku městského soudu).
6. Stěžovatelka (babička) napadá rozsudek městského soudu ústavní stížností, v níž tvrdí, že byla porušena její základní práva, konkrétně čl. 26 odst. 3, čl. 30 odst. 1 a čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod. Jak vyplývá ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 204/2012, vyživovací povinnost prarodičů nastupuje až v případě kumulativního naplnění následujících předpokladů: 1. pokud rodiče nejsou schopni své vyživovací povinnosti dostát, a zároveň, 2. pokud potřeby nezletilého nejsou naplněny. Ani jeden z těchto předpokladů přitom podle stěžovatelky nebyl prokázán.
7. Odvolací soud nespecifikoval, jaké potřeby nezletilého nejsou nyní naplňovány. Byť lze v obecné rovině pochopit snahu matky dopřát svému dítěti širší spektrum aktivit, tyto aktivity, jako jsou pobyty na horách či u moře, společné návštěvy kina či zahraniční jazykové pobyty nelze zaměňovat za odůvodněné potřeby. Městský soud fakticky svým rozhodnutím přenesl na babičku povinnost hmotného zabezpečení, kterou má zajišťovat stát - o přiznané výživné jsou totiž matce nyní kráceny sociální dávky. Uložení výživného tudíž nezletilému ani nic nepřináší, pouze zatěžuje babičku.
8. Je pravdou, že babička měla před několika lety jednorázový příjem v souvislosti s prodejem bytu, avšak podstatná část tohoto jednorázového příjmu byla spotřebována zejména v souvislosti se zobytněním starého venkovského domu, kam se přestěhovala po odchodu do důchodu.
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Argumentace stěžovatelky směřuje především proti posouzení splnění zákonných předpokladů pro uložení vyživovací povinnosti. Předmětem projednávané věci je tak zejména výklad a aplikace podústavního práva, k nimž jsou - mimo jiné i s ohledem na přímý kontakt s účastníky řízení - primárně povolány obecné soudy.
10. V situaci, kdy výklad rodinného práva není sjednocován cestou dovolacího řízení (což Ústavní soud dlouhodobě považuje za nežádoucí), je namístě ponechat výkladovou praxi především obecným soudům. Je na nich, aby zohlednily konkrétní okolnosti projednávané věci; Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat jejich závěry v jednotlivých případech.
11. V rozhodnutích městského a obvodního soudu lze vysledovat určité odlišnosti v chápání institutu vyživovací povinnosti prarodičů. Zatímco obvodní soud kladl důraz na výjimečnost uložení takové povinnosti, městský soud akcentoval nepříznivou finanční situaci matky, faktickou nevymahatelnost výživného po otci a zdůraznil, že odpovědnost za výživu dítěte mají primárně nést příbuzní v přímé linii, nikoli stát.
12. Z hlediska ústavního přezkumu přitom mohou obstát i dvě rozdílná řešení téže věci, jsou-li řádně odůvodněna a opřena o relevantní zákonnou úpravu. K porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu by došlo zásadně až tehdy, pokud by soud např. vůbec nehodnotil splnění zákonných podmínek pro uložení vyživovací povinnosti, dokazování by obsahovalo extrémní rozpory, nebo by soud svévolně pominul podstatnou námitku stěžovatelky, která mohla mít vliv na výsledek řízení. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
13. Podle § 910 odst. 1 občanského zákoníku mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost. Odstavce 2 a 3 téhož ustanovení pak stanoví zásadu přednosti plnění bližších příbuzných před vzdálenějšími příbuznými - vzdálenější příbuzní (než rodiče) mají vyživovací povinnost pouze tehdy, nejsou-li rodiče objektivně schopni ji plnit, a to i jen částečně. Výkladem ustanovení § 915 občanského zákoníku je rovněž dovozováno, že při stanovení výživného mezi prarodiči a dětmi jsou rozhodující odůvodněné potřeby dítěte (srov. Melzer, F., Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník - velký komentář. Svazek IV. § 655-975. Praha: Leges, 2016, str. 1639-1641; stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. Cpjn 204/2012).
14. Zákonnými podmínkami pro uložení vyživovací povinnosti prarodiče, kterými se obecný soud musí zabývat, jsou tedy jednak existence odůvodněných potřeb nezletilého a jednak objektivní nemožnost (neschopnost) rodičů tyto potřeby plnit. Ústavní soud uzavírá, že rozsudek městského soudu v tomto směru obstojí; splněním zákonných podmínek se zabýval způsobem, který neporušuje ústavně garantovaná práva stěžovatelky.
15. Přestože městský soud striktně vzato neuvedl žádnou konkrétní potřebu, kterou by matka nebyla aktuálně schopna naplňovat, uložení vyživovací povinnosti babičce nebylo protiústavní. Městský soud konstatoval, že matka je v důsledku celodenní péče o těžce nemocného syna fakticky neschopna vykonávat jakoukoli významnější výdělečnou činnost. To znamená, že bez pomoci státu by odůvodněné potřeby nezletilého zajišťovat nemohla - většinu jejích příjmů tvoří sociální dávky. Právě to je v posuzované věci podstatné. Ačkoli městský soud nevymezil zcela podrobně, které potřeby nezletilého nejsou z příjmu matky zajištěny, klíčové je, že zdůraznil subsidiární roli státu ve vztahu k vyživovací povinnosti předků vůči svým potomkům (srov. též Melzer, F., Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník - velký komentář. Svazek IV. § 655-975. Praha: Leges, 2016 str. 1640).
16. Z tohoto důvodu nelze přiznat důvodnost ani námitkám stěžovatelky, že přiznání výživného je protiústavní, protože ve skutečnosti nemá žádný pozitivní vliv na finanční situaci nezletilého. I kdyby totiž skutečně žádný takový vliv nemělo, účelem institutu výživného je zajistit, že se o nezletilého v přiměřeném rozsahu postarají ti příbuzní, kteří se o něj postarat mohou, a nikoli stát. Má-li tedy těžce nemocný nezletilý velmi nákladné odůvodněné potřeby, které je matka schopna hradit pouze za výrazné finanční pomoci státu, případně i za cenu občasných přivýdělků formou tzv. občanské výpomoci atp., je logické, pokud soud uloží přiměřenou vyživovací povinnost také prarodičům (a to nikoli pouze stěžovatelce, nýbrž i dalším dvěma prarodičům). Ze zákona, ani jeho výkladu v judikatuře a doktríně neplyne, že by výživné prarodičů mělo být institutem natolik výjimečným, jak prezentuje stěžovatelka. Výživné prarodičů je naopak standardním výživným mezi předky a potomky, spadajícím pod ustanovení § 910 občanského zákoníku.
17. Městský soud se rovněž řádně vypořádal s objektivní nemožností otce platit výživné. Uvedl, že s ohledem na nízké příjmy otce po něm nelze výživné reálně vymoci, a proto není ani namístě požadovat po matce, aby nejprve podávala návrh na exekuci (srov. bod 27 rozsudku městského soudu).
18. Celkově lze tedy shrnout, že výklad podaný městským soudem nepředstavuje protiústavní odchýlení se od textu a smyslu zákona, ani jeho svévolnou aplikaci bez řádného zkoumání okolností posuzované věci. Obecné soudy ostatně disponují při stanovení vyživovací povinnosti prarodičů relativně širokou mírou uvážení a mohou při určování její výše vycházet i z fikce stanovené v § 916 občanského zákoníku, případně stanovit výživné dokonce i v rozsahu umožňujícím tvorbu úspor (bod 8 stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. Cpjn 204/2012).
19. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu