Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Matouše Blažka, advokáta, sídlem Říční 456/10, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. srpna 2022 č. j. 17 Co 100/2022-181, a výrokům II. a III. usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. března 2022 č. j. 13 C 111/2021-158, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, a Oldřicha Tomáška a Dany Tomáškové, obchodní společnosti PROMA real a. s., sídlem Průmyslová 4544/1c, Prostějov, a obchodní společnosti QI investiční společnost, a. s., sídlem Rybná 682/14, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") byl zamítnut návrh prvního vedlejšího účastníka a druhé vedlejší účastnice jako žalobců a) a b), aby bylo řízení přerušeno do vyřešení návrhu na určení soudu příslušného rozhodnout o odvolání prvního vedlejšího účastníka podaném k Nejvyššímu soudu dne 28. 9. 2021 (výrok I.). Dále okresní soud rozhodl, že stěžovatel jako právní zástupce prvního vedlejšího účastníka a druhé vedlejší účastnice je povinen zaplatit třetí vedlejší účastnici jako žalované 1) na náhradě nákladů řízení částku 8 107,21 Kč (výrok II.), a dále je povinen zaplatit čtvrté vedlejší účastnici jako žalované 2) na náhradě nákladů řízení částku 4 017,20 Kč (výrok III.). Okresní soud návrhy třetí vedlejší účastnice a čtvrté vedlejší účastnice na tzv. separaci nákladů shledal důvodnými. Okresní soud uvedl, že v této věci bylo na den 15. 3. 2022 nařízeno ústní jednání, na kterém byl soud připraven ve věci samé provést dokazování a věc rozhodnout. V důsledku návrhu stěžovatele jako zástupce prvního vedlejšího účastníka a druhé vedlejší účastnice na přerušení řízení z důvodu, že první vedlejší účastník a druhá vedlejší účastnice podali dne 28. 9. 2021 k Nejvyššímu soudu návrh na určení soudu příslušného rozhodnout o odvolání prvního vedlejšího účastníka do usnesení o udělení příklepu vydaného soudním exekutorem JUDr. Jiřím Vedralem dne 21. 1. 2016 č. j. 140 ED 7/2015-05 a nutnosti o tomto návrhu rozhodnout, muselo být toto jednání odročeno na neurčito (když do tohoto rozhodnutí jsou přípustné opravné prostředky a nelze odhadnout, kdy toto rozhodnutí nabude právní moci). Okresní soud poukázal na to, že stěžovateli nic nebránilo v tom, aby od doby, kdy tuto žádost k Nejvyššímu soudu podal (tj. od září 2021), informoval okresní soud o tomto podání i o své argumentaci uvedené v doplnění žádosti ze dne 23. 11. 2021 tak, aby se s ní soud mohl seznámit, a zejména pak mu nic nebránilo v tom, aby podal okresnímu soudu návrh na přerušení řízení tak, aby o něm mohl soud vyrozumět ostatní účastníky řízení, poskytnout jim dostatečný prostor pro seznámení se s návrhem a pro vyjádření se k návrhu a aby o tomto návrhu mohl soud rozhodnout, nebo alespoň aby mohl zavčas odročit nařízené ústní jednání. Tím mohl stěžovatel zabránit tomu, aby nevznikaly zbytečně vynaložené náklady řízení ostatním účastníkům. Stěžovatel by tak eliminoval náklady účastníků stojících na druhé straně sporu.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením uvedené usnesení okresního soudu v odvoláním napadených výrocích II. a III. potvrdil. Krajský soud shodně s okresním soudem dospěl k závěru, že stěžovateli nic nebránilo v tom, aby sdělil alespoň telefonicky okresnímu soudu před konáním ústního jednání dne 15. 3. 2022, že podal předchozího dne ve večerních hodinách do datové schránky okresního soudu návrh na přerušení řízení, navíc s ohledem na skutečnost, že návrh na určení soudu příslušného jednat a rozhodnout o odvolání prvního vedlejšího účastníka byl podán k Nejvyššímu soudu již dne 28.
9. 2021, tj. téměř půl roku před nařízením ústního jednání v předmětné věci vedené u okresního soudu. Okresní soud proto podle krajského soudu správně uzavřel, že ústní jednání nařízené na den 15. 3. 2022 bylo možno odročit ještě před tím, než právní zástupci třetí vedlejší účastnice a čtvrté vedlejší účastnice vyrazí na cestu k jednání a bylo by tak možno eliminovat náklady, které jim tímto vznikly. Právní zástupci třetí vedlejší účastnice a čtvrté vedlejší účastnice tak nemuseli zbytečně vynaložit náklady a vážit dne 15.
3. 2022 cestu z Prahy a Olomouce do Prostějova.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí krajského soudu není řádně odůvodněno, neboť krajský soud se nevypořádal se všemi relevantními námitkami, zejména se nevypořádal se stěžovatelem odkazovaným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 11. 2004 sp. zn. 22 Co 2062/2004, ve kterém se uvádí, že skutečnost, že účastník před soudem prvního stupně navrhne, aby soud vyzval třetí osobu ke vstupu do řízení jako vedlejší účastník, není samo o sobě důvodem k odročení nařízeného jednání. Jestliže se soud na základě takového návrhu rozhodne jednání odročit, nelze dovodit, že k tomu došlo zaviněním účastníka. Proto tomuto účastníku nelze uložit hradit náklady řízení ve smyslu § 147 odst. 1 o. s. ř.
5. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. I. ÚS 403/03 [(N 160/38 SbNU 277), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], který je podle jeho názoru pro věc přiléhavý, ve kterém Ústavní soud zdůraznil povinnost soudů vypořádat se s argumentací účastníka, názory právní vědy i s judikaturou. Nepostupoval-li krajský soud v souladu s tímto nálezem, porušil zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí, jakož i právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. Stěžovatel dále namítá, že soudy se nevypořádaly s jeho námitkou, že mezi návrhem na přerušení řízení ze dne 14. 3. 2022 a odročením jednání, které se konalo dne 15. 3. 2022, nebyla dána příčinná souvislost, když návrh na přerušení řízení není obecně důvodem pro odročení jednání a neměl tedy být důvodem pro odročení ani v této konkrétní věci, neboť jej předsedkyně senátu zamítla na základě dvou pro ni zjevných důvodů, jak konstatovala v odůvodnění zamítavého usnesení, a to (i) je to právě nalézací soud, který si musí jako předběžnou otázku určit vlastnictví k nemovitosti (petitorně je žalováno na určení vlastnického práva) a (ii) přerušení je navrhováno do vydání rozhodnutí o určení soudu příslušného projednat odvolání, kde bude pouze určen konkrétní soud a nelze očekávat posouzení otázky vlastnického práva. Toto elementární právní posouzení však okresní soud podle stěžovatele mohl učinit již při jednání samém, případně mohl jednání přerušit například na 10 minut.
7. Stěžovatel dále poukazuje na to, že podle § 147 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), mají být nahrazeny toliko "náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly" a dále na to, že jednání dne 15. 3. 2022 se konalo, neboť při něm byla čtena žaloba, vyjádření k žalobě, všichni právní zástupci podávali ústní repliky na svá vyjádření a následně se diskutovalo o podaném návrhu na přerušení řízení a až poté soud jednání odročil.
8. Jestliže tedy soudy aplikovaly uvedené ustanovení na projednávaný případ tak, že stěžovatel má nahradit náklady řízení za jednání, které bylo nařízeno a konalo se, tedy k jeho zmaření nedošlo, a už vůbec ne v příčinné souvislosti s podaným návrhem na přerušení řízení - což je další podmínkou citovaného ustanovení (způsobili-li je svým zaviněním) - pak jde o nesprávnou interpretaci.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, tudíž nemusí být právně zastoupen jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05 ).
13. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu.
14. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000
(N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 201 sp. zn. III. ÚS 727/2000
(N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000
(N 79/22 SbNU 165), ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05 a další].
15. Takového extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však krajský soud v předmětné věci nedopustil. Ústavní soud při svém rozhodování přihlédl rovněž k tomu, že jde o částku, mající charakter tzv. bagatelní částky, tudíž nezpůsobilou vážnějšího zásahu do majetkových práv stěžovatele.
16. V souladu s § 147 odst. 1 o. s. ř., může soud uložit účastníku nebo jeho zástupci, aby hradili náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly, způsobili-li je svým zaviněním. Institut separace nákladů řízení je projevem zásady jejich zavinění, kdy smyslem je sankce za vybočení z řádného průběhu řízení, které bylo způsobeno náhodou, která se jim přihodila, nebo jejich zaviněním. Nejčastěji půjde o situace, kdy dojde z určitého důvodu ke zmaření konání jednání, kdy jednání muselo být výlučně z tohoto důvodu odročeno.
Došlo tak vlastně k neodůvodněnému prodloužení soudního řízení. Takovéto zmaření konání jednání (a tedy i neodůvodněné prodloužení řízení) bylo v předmětné věci způsobeno právě opožděným sdělením stěžovatele soudu, že první vedlejší účastník a druhá vedlejší účastnice podali v září roku 2021 k Nejvyššímu soudu návrh na určení soudu příslušného jednat a rozhodnout o odvolání podle § 11 odst. 3 o. s. ř., a že proto navrhují přerušení řízení do doby, než Nejvyšší soud o této jejich žádosti rozhodne.
Přestože uvedený návrh první vedlejší účastník a druhá vedlejší účastnice podali u Nejvyššího soudu již v září 2021, stěžovatel jako jejich právní zástupce tuto skutečnost sdělil okresnímu soudu až dne 14. 3. 2022, a to večer přede dnem, na který bylo nařízeno ústní jednání (15. 3. 2022), resp. u ústního jednání dne 15. 3. 2022. Přitom, jak okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, při jednání nařízeném na den 15. 3. 2022 byl připraven po provedeném dokazování věc meritorně rozhodnout. Za dané procesní situace se však okresní soud musel nejprve zabývat tímto návrhem prvního vedlejšího účastníka a druhé vedlejší účastnice na přerušení řízení a rozhodnout o něm, a proto musel další ústní jednání odročit na neurčito.
Na jednání konaném dne 15. 3. 2022, na kterém byli přítomni zástupci všech účastníků, sice byly provedeny úkony (právní zástupce prvního vedlejšího účastníka a druhé vedlejší účastnice přednesl žalobu atd.), jak zdůrazňuje stěžovatel, stěžovatel však opomíjí, že žalobu přednesl (resp. tyto úkony byly učiněny) ještě před tím, než soudu sdělil, že první vedlejší účastník a druhá vedlejší účastnice podali návrh k Nejvyššímu soudu a z tohoto důvodu navrhují přerušení předmětného řízení. Jak bylo uvedeno výše, okresní soud měl v úmyslu ve věci rozhodnout, v čemž mu návrh stěžovatele jako právního zástupce prvního vedlejšího účastníka a druhé vedlejší účastnice zabránil.
Jednání se tak nemuselo vůbec konat, čímž vznikly zbytečné náklady na straně žalovaných.
17. Odkaz stěžovatele na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 11. 2004 sp. zn. 22 Co 2062/2004 neshledal Ústavní soud případným, neboť toto usnesení se vztahuje k odlišné procesní situaci, a to vstupu třetí osoby do řízení, zatímco v nyní posuzované věci jde o procesní situaci, kdy u Nejvyššího soudu probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v předmětné věci. K tomu je nutno ještě podotknout, že rozhodnutí obecného soudu (krajského soudu) v individuální věci je závazné pouze pro tento konkrétní případ a nemá obecnou závaznost.
18. V nyní posuzované věci je třeba také zdůraznit, že vzhledem k částkám uloženým stěžovateli na náhradě nákladů řízení k zaplacení (8 107,21 Kč a 4 017,20 Kč) jde o tzv. bagatelní věc. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)], což není tento případ.
19. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu