Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Veronikou Křesťanovou o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) obchodní společnosti X 2) obchodní společnosti Y a 3) S. C., všech zastoupených Mgr. Jiřím Maškem, advokátem, sídlem Pod Všemi svatými 427/1, Plzeň, proti jinému zásahu spočívajícímu v postupu Úřadu evropského veřejného žalobce v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 30/2022 spojenou s návrhem na nařízení předběžného opatření, za účasti Úřadu evropského veřejného žalobce a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na nařízení předběžného opatření se odmítají.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud "zakázal Úřadu evropského veřejného žalobce, který pod sp. zn. 1.000076/2021 nadále stíhá stěžovatele u vnitrostátního soudu, aby v porušování práva a svobody stěžovatelů pokračoval". Postup Úřadu evropského veřejného žalobce ve své trestní věci považují za rozporný s čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, 2, 3 a 5 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 17 Listiny základních práv Evropské unie. V této souvislosti žádají Ústavní soud o vydání předběžného opatření podle § 80 zákona o Ústavním soudu, jehož obsahem má být totéž, co stěžovatelé po Ústavním soudu požadují v meritu věci, a žádají, aby Ústavní soud na jejich věc hleděl jako na zvlášť naléhavou (§ 80 odst. 2 věta druhá zákona o Ústavním soudu).
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé jsou trestně stíháni pro několik trestných činů, přičemž v průběhu trestního řízení došlo k zajištění jejich majetku, které dosud trvá. Ve věci je činný Úřad evropského veřejného žalobce, jenž na stěžovatele podal obžalobu, kterou projednává Krajský soud v Praze pod sp. zn. 3 T 30/2022.
3. Stěžovatelé namítají, že Úřad evropského veřejného žalobce nemá v jejich trestní věci žádnou pravomoc, takže veškeré úkony a rozhodnutí, které ve věci učinil, představují zásah do jejich ústavně zaručených práv, jenž doposud trvá. Toto přesvědčení dovozují na základě svého výkladu Nařízení Rady (EU) 2017/1939.
4. Předtím než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány předpoklady pro řízení před Ústavním soudem stanovené zákonem o Ústavním soudu. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že tyto předpoklady splněny nejsou.
5. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
6. Z citovaných ustanovení vyplývá, že ústavní stížnost představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, a Ústavní soud může zasáhnout až v případě věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících dané řízení.
7. V posuzované věci nebylo dosud pravomocně rozhodnuto ve věci samé, resp. ani soud prvního stupně nevydal meritorní rozhodnutí. Je tedy zřejmé, že stěžovatelé mohou své námitky směřující proti údajné absenci pravomoci Úřadu evropského veřejného žalobce uplatňovat v dalším průběhu řízení, mj. v rámci případně podávaných opravných prostředků [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2194/18 ze dne 22. října 2019 (N 178/96 SbNU 250) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2707/21 ze dne 27. dubna 2022; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Situaci lze připodobnit tomu, kdy je ústavní stížností napadáno rozhodnutí o nevyloučení soudce, přičemž i v takové ústavní stížnosti Ústavní soud odmítá jako nepřípustné (srov. např. usnesení IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. května 2016, sp. zn. IV. ÚS 2758/18 ze dne 6. září 2018 či sp. zn. III. ÚS 4005/17 ze dne 16. července 2018).
8. Ústavní soud připomíná, že k totožnému závěru dospěl již v usnesení sp. zn. III. ÚS 1294/23 ze dne 19. ledna 2024, v níž rozhodoval o jedné z předchozích ústavních stížností třetího stěžovatele související s totožnou trestní věcí. V ní vysvětlil mj. to, že obecné soudy budou povinny se se stěžovatelovou argumentací týkající se pravomoci Úřadu evropského veřejného žalobce podrobně vypořádat, stejně jako s jeho požadavkem na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Tytéž závěry platí i nadále ve vztahu ke všem stěžovatelům.
9. Ústavní soud tak uzavírá, že stěžovatelé nevyčerpali řádným způsobem všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto nutno považovat za nepřípustnou, a jako taková musela být podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudkyní zpravodajkou odmítnuta. Je-li sama ústavní stížnost nepřípustná, musí sdílet její osud i s ní spojený návrh na nařízení předběžného opatření.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 30. října 2024
Veronika Křesťanová v. r. soudkyně zpravodajka