Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti T. V., zastoupeného Mgr. Ľubomírem Macalákem, advokátem, se sídlem Smilova 485, Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. května 2018 č. j. 26 Co 38/2018-2812 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. září 2017 č. j. 0 P 138/2014-2663, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 27. srpna 2018, navrhoval podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a namítal i porušení čl. 10 odst. 2 Listiny, porušení presumpce neviny podle čl. 40 Listiny a porušení čl. 8 odst. 1 a čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte.
2. Ve věci o úpravu, případně zákaz styku prarodičů s nezletilými a o úpravu styku stěžovatele s nezletilými syny, Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 20. září 2017 č. j. 0 P 138/2014-2663 prarodičům nezletilých dětí zakázal přímý i nepřímý styk s nezletilými syny stěžovatele (výrok I.), návrh stěžovatele na zrušení zákazu styku a na úpravu styku s nezletilými syny zamítl (výrok II.), prarodičům nezletilých uložil povinnost zaplatit České republice náklady řízení ve výši 757 Kč (výrok III.), České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 25 378 Kč (výrok IV.), rozhodl, že záloha zaplacená prarodiči nezletilých ve výši 50 000 Kč na znalecký posudek se nevrací (výrok V.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.).
3. Proti rozsudku okresního soudu, a to do výroku II. podal stěžovatel odvolání, do výroků I., III. a IV. podali odvolání i prarodiče nezletilých. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. května 2018 č. j. 26 Co 38/2018-2812 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů. Zejména namítal, že podle odůvodnění napadených rozsudků jsou jejich výroky konstituovány za toliko proklamativního konstatování, že soudy vyhodnotily všechny shromážděné důkazy jednotlivě i v souvislostech, s přihlédnutím k okolnostem případu. Přitom podle jeho názoru se obecné soudy vůbec s důkazy, které navrhoval, nevypořádaly.
5. Stěžovatel namítal, že okresní soud nerespektoval judikaturu Ústavního soudu, neboť jako důvod zákazu styku s jeho nezletilými syny uvedl jeho trestní stíhání, čímž porušil základní principy soudního řízení i ústavního práva na spravedlivý proces a porušil čl. 40 odst. 2 Listiny.
6. Stěžovatel rovněž zpochybnil obsah provedených znaleckých posudků, poukázal na pochybení soudních znalců a chybějící výroky znalců v protokolaci jejich výslechu ze dne 26. dubna 2017, neboť tím byl změněn náhled na nezletilé, na manipulaci matky s nezletilými, naučenost jejich sdělení jak před znalci, tak před soudem a rovněž byl potvrzen jejich neuspokojivý zdravotní stav a ohrožení jejich životů vlivem dlouhodobého pobytu v nevhodném výchovném prostředí u jejich matky.
7. Stěžovatel má za to, že dosavadní průběh ukazuje, že nezletilé děti byly připraveny postupně o svůj vztah k němu, a tento stav je nutné začít postupně obnovovat. V této souvislosti poukázal na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva s tím, že úkolem soudů je upravit styk rodičů s dětmi a nikoliv jej omezit či dokonce vyloučit.
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu).
9. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatele v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
11. Tento závěr však v nyní posuzované věci nelze učinit. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a v odůvodnění svá rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení a polemizuje se závěry, ke kterým soudy dospěly, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Proto lze bez dalšího na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
12. Úmluva o právech dítěte (uveřejněná pod č. 104/1991 Sb.) v čl. 3 odst. 1 stanoví, že: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o výši výživného zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi [srov. nález ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09
(N 32/56 SbNU 363)].
13. S ohledem na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí není důvod pochybovat o tom, že soudy z těchto principů vycházely. Rozhodnutí soudu prvního stupně je postaveno na vyslovení závěru, že stěžovateli byl zakázán styk s nezletilými dětmi poté, kdy bylo zjištěno, že oba nezletilí trpí posttraumatickou stresovou poruchou a potřebují odbornou péči. Jakékoliv setkání nezletilých se stěžovatelem nebo s někým jiným z jeho rodiny u nich vyvolávalo stavy úzkosti a panického strachu, ztráceli kontrolu nad svým jednáním. Okresní soud proto zkoumal, zda v poměrech účastníků nastala podstatná změna a dovodil, že žádná taková změna poměrů v dané věci prokázána nebyla. Při svém rozhodování vycházel okresní soud i z vyjádření samotných nezletilých, jejichž názor zjistil pohovorem s nimi.
14. Odvolací soud se předně zabýval námitkou podjatosti vznesenou stěžovatelem vůči soudkyni soudu prvního stupně, neboť stěžovatel argumentoval, tato soudkyně nerespektuje judikáty Ústavního soudu a porušuje zákonné povinnosti soudce. Odvolací soud shledal, že nebyly v souzené věci zjištěny žádné skutečnosti, na základě kterých by byl dán důvod pochybovat o její nepodjatosti. Pokud jde o stěžovatelem tvrzené nerespektování presumpce neviny soudkyní soudu prvního stupně, odvolací soud dovodil, že stěžovatelem tvrzené vyjádření, že "určitá osoba je vinna z trestného činu, pokud o tom soud pravomocně nerozhodl", nebylo učiněno ani při ústním odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a ni v jeho písemném vyhotovení.
Odvolací soud po přezkoumání napadeného rozsudku soudu prvního stupně i řízení jemu předcházejícímu poté dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele a prarodičů není důvodné. Pokud jde o skutkové a právní závěry okresního soudu, odvolací soud se s nimi ztotožnil a zcela odkázal na pečlivé odůvodnění jeho rozsudku.
15. Vznáší-li stěžovatel námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V dané věci obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě jakých důkazů dospěly ke svým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily.
16. Ústavní soud připomíná, že: "Pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních, a že stejně tak posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu, se zřetelem na učiněná skutková zjištění, náleží obecným soudům". Ústavní soud konstatuje, že zákaz přímého i nepřímého styku rodiče s dětmi je sice mimořádným opatřením, ale v posuzovaném případě, kdy se problematikou styku stěžovatele s dětmi soudy i znalci zabývali řadu let, je přes úsilí všech zřejmé, že děti mají k osobnímu styku se stěžovatelem záporný vztah a vzhledem k jejich věku se jeví jako bezúčelné je k osobnímu styku se stěžovatelem nutit, neboť by to nebylo k jejich prospěchu.
17. V posuzované věci Ústavní soud tak mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
18. Za výše uvedených okolností proto nemají relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v judikatuře Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.
19. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu