Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Jana Jandovského, zastoupeného Mgr. Jindřichem Lvem, advokátem se sídlem Murmanská 1475/4, Praha 10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 4. 2016, č. j. 11 C 242/2014-53, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2016, č. j. 53 Co 278/2016-82, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, č. j. 23 Cdo 2003/2017-102, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Obvodní soud pro Prahu 8 žalobu rozsudkem ze dne 28. 4. 2016 č. j. 11 C 242/2014- 53 zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovateli právo na pojistné plnění nevzniklo. Podle nalézacího soudu stěžovatel v řízení neprokázal, že by náklady na opravu vozidla skutečně vynaložil. Soud přitom vycházel z toho, že pojistná smlouva ani pojistné podmínky neumožňují stanovit pojistné plnění na základě tzv. "rozpočtu" (bez skutečně provedené opravy). Provedení opravy je dle výkladu soudu pro vznik nároku na pojistné plnění podmínkou. Zároveň soud uvedl, že mezi účastníky nedošlo ani k mimosmluvní dohodě o stanovení pojistného plnění "rozpočtem", neboť se neshodli na výši či alespoň způsobu jeho stanovení a případná dohoda tak není platná pro neurčitost. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a jejich přístup považuje za extrémně formalistický. Soudy podle něj ignorovaly jak smysl a účel havarijního pojištění, tak i běžnou praxi při vyřizování pojistných událostí mezi pojišťovnami a pojištěnými. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by dohoda o rozpočtu nebyla prokázána. Obecné soudy podle něj přehlédly, že podstatou sporu bylo určení výše škody, jenž odpovídá účelně vynaloženým nákladům na odstranění následků pojistné události. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by povinnost pojišťovny plnit vznikala až poté, co pojištěný reálně náklady na opravu vynaloží. Pojem účelně vynaložené prostředky nelze ztotožňovat s pojmem reálně vynaložené náklady podložené fakturou. Stěžovatel se domáhá zaplacení částky odpovídající účelně vynaloženým nákladům na opravu. Výše uvedeným postupem mělo dojít k zásahu do základních práv a svobod, jež jsou stěžovateli garantovány čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti fakticky domáhá přezkumu rozhodnutí obecných soudů z toho důvodu, že nesouhlasí s jejich právními závěry. Jak shora uvedeno, výklad podústavních předpisů či dokonce výklad pojistných smluv Ústavnímu soudu nepřísluší. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že se obecné soudy ve svých rozhodnutích s argumentací stěžovatele vypořádaly, když uvedly, z jakých skutkových okolností vyšly, jakými právními předpisy či smlouvami se řídily a k jakým právním závěrům dospěly. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním názorem obecných soudů, jejich rozhodnutí protiústavními nečiní.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. října 2017
Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu