Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Státní podnik "Dokument", zahraniční osoby registrované pod č. 32735236, sídlem Dovnar-Zapolskoho 8, Kyjev, Ukrajina, jednající v České republice prostřednictvím Státní podnik "Dokument", odštěpný závod, sídlem Michelská 1552/58, Praha 4, zastoupeného JUDr. et Mgr. Uljanou Bondarevskou Kurivčakovou, advokátkou, sídlem U Prašné brány 1079/3, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 244/2025-69 z 19. 8. 2025, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Oleksii Vashchyshchaka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel prostřednictvím odštěpného závodu vykonává v České republice činnost spočívající ve zprostředkování vydání osobních dokladů totožnosti pro zde žijící občany Ukrajiny. Vedlejší účastník se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal, aby stěžovateli byla uložena povinnost vydat žalobci cestovní pas státu Ukrajina znějící na jeho jméno. Poté, co mu stěžovatel cestovní pas vydal, vzal žalobu zpět. Obvodní soud pro zpětvzetí žaloby řízení zastavil a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení. Obvodní soud dovodil, že byla dána pravomoc českých soudů o žalobě rozhodnout. Nákladový výrok odůvodnil procesním zaviněním stěžovatele, neboť vedlejší účastník vzal žalobu zpět pro chování stěžovatele. Rozhodl také o vrácení soudního poplatku vedlejšímu účastníkovi.
2. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným usnesením nákladový výrok obvodního soudu změnil tak, že povinnost nahradit náklady řízení uložil naopak vedlejšímu účastníkovi. Dovodil, že věc byla vyloučena z pravomoci českých soudů. Řízení proto mělo být zastaveno pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Vedlejší účastník tím, že podal žalobu k soudu bez pravomoci věc rozhodnout, procesně zavinil zastavení řízení. Právo na náhradu nákladů řízení tak vzniklo stěžovateli. Náklady stěžovatele na právní zastoupení nicméně městský soud vyhodnotil jako neúčelné a odkázal na judikaturu Ústavního soudu. Stěžovatel by měl být, s ohledem na svou veřejnoprávní povahu, způsobilý odborně hájit své zájmy sám bez právního zastoupení. Vedlejšímu účastníkovi proto uložil povinnost nahradit stěžovateli pouze částku 900 Kč, která by náležela nezastoupenému účastníkovi řízení. O nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
3. Stěžovatel ústavní stížností napadá shora uvedené rozhodnutí týkající se náhrady nákladů řízení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy. Stěžovatel popisuje svou roli v procesu vydávání osobních dokladů občanům Ukrajiny. Vysvětluje, že orgánem veřejné moci Ukrajiny výlučně oprávněným k vydávání dokladů totožnosti občanům Ukrajiny je Státní migrační služba Ukrajiny. Stěžovatel, který přímo podléhá pravomoci státní služby, v České republice prostřednictvím odštěpného podniku přijímá žádosti občanů Ukrajiny o vydání osobních dokladů a vybírá poplatek stanovený právními předpisy. Žádosti následně postupuje státní službě a po vyhotovení osobního dokladu jej fyzicky předává žadateli. Svou činnost vykonává ve veřejném zájmu cizího státu a nepodléhá jurisdikci jiného státu. Stěžovatel dále popisuje technické potíže související s válkou na Ukrajině, které způsobily prodlevu s vyhotovením osobního dokladu vedlejšímu účastníkovi. Polemizuje s názorem městského soudu, že stěžovateli, který v České republice působí prostřednictvím odštěpného závodu, musí být známy předpisy týkající se (ne)pravomoci českých soudů. Vedlejší účastník spor rámoval spotřebitelským právem včetně unijních předpisů. Nešlo o běžnou agendu stěžovatele, náklady na externí zastoupení advokátem tak byly podle něj náklady účelně vynaloženými. Závěrem poukazuje na nejednotnost rozhodovací praxe městského soudu a zmiňuje konkrétní čtyři rozhodnutí senátů 12 Co a 18 Co městského soudu, kterými byla stěžovateli v obdobných věcech přiznána náhrada nákladů řízení na právní zastoupení jak před soudem prvního stupně (od 4 550 Kč po 9 100 Kč), tak před soudem odvolacím (1 600 Kč).
4. Ústavní soud eviduje aktuálně několik dalších ústavních stížností stěžovatele týkajících se nákladů řízení před obecnými soudy. Stěžovatel jimi napadá obdobná rozhodnutí senátu 19 Co městského soudu, jakož i senátu 25 Co téhož soudu.
5. Posuzovaná ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem, je však zjevně neopodstatněná.
6. Ačkoliv i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody jednotlivce (srov. nález
sp. zn. I. ÚS 2552/24
z 8. 4. 2025, bod 21). Ústavní soud opakovaně vyjádřil, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou proto zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, přitom musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti (50 000 Kč), jako v nynější věci (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 z 5. 3. 2025, body 11 a 34). Ústavní soud, jak je rozvedeno dále, nicméně neshledal žádné mimořádné okolnosti, které by posuzovanou věc činily co do ústavní roviny natolik významnou, aby ji podrobil meritornímu přezkumu (v obdobné věci téhož stěžovatele srov. usnesení
sp. zn. II. ÚS 2781/25
z 7. 10. 2025). Již vzhledem k uvedenému je stěžovatelova ústavní stížnost sama o sobě zjevně neopodstatněná.
7. Nad rámec Ústavní soud uvádí, že stěžovatel je veřejnoprávní právnickou osobou vykonávající prostřednictvím odštěpného závodu na něj delegovanou veřejnou pravomoc spojenou s vydáváním osobních dokladů pro občany Ukrajiny. Sám stěžovatel uvádí, že je občanům Ukrajiny běžně známou skutečností, že vydávání cestovních pasů nepodléhá pravomoci soudů jiných států. Přesto v ústavní stížnosti argumentuje, že by otázku pravomoci českého soudu v posuzované věci nebyl schopen sám posoudit. Pokud městský soud uzavřel, že stěžovatel by měl být samostatně odborně vybaven, aby v konkrétním sporu (druhu sporů) uvážil a vznesl námitku nedostatku pravomoci českých soudů (nadto v občanskoprávním soudním řízení), nelze takovému závěru v ústavní rovině nic vytknout. Proto mohly být zcela jistě v posuzované věci aplikovány obecné závěry judikatury Ústavního soudu týkající se účelnosti právního zastupování veřejnoprávních subjektů (např. nález
sp. zn. II. ÚS 376/12
z 14. 3. 2013, na který odkazuje městský soud v napadeném rozhodnutí).
8. Stěžovatel závěrem namítá nejednotnost rozhodovací praxe městského soudu. Ze stěžovatelem odkazovaných rozhodnutí vyplývá, že senáty 12 Co a 18 Co náklady na právní zastoupení shledaly v obdobných věcech účelnými a přiznaly mu náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů v celkové výši od 6 150 Kč do 10 700 Kč, zatímco v posuzované věci byla stěžovateli přiznána náhrada nákladů pouze v částce 900 Kč, která by náležela nezastoupenému účastníkovi řízení. Rozdílné částky přiznaných nákladů řízení jsou svou výší bagatelní. Navíc je nezbytné připomenout, že není úkolem Ústavního soudu sjednocovat rozhodovací praxi obecných soudů. Tato role náleží Nejvyššímu soudu. Současně určité nástroje ke sjednocování rozporné judikatury mají i samy krajské soudy. Konkrétně u městského soudu působí evidenční senát (14 Co), do jehož náplně spadá podle rozvrhu práce evidence (sporných) rozhodnutí a zpracovávání podkladů pro gremiální porady občanskoprávního úseku. Z tohoto důvodu, pokud obecné soudy v obdobném řízení přiznaly stěžovateli náhradu nákladů řízení v odlišné částce, avšak svou výší vždy bagatelní, není rolí Ústavního soudu tuto odlišnou praxi sjednocovat.
9. Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2025
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu