Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. července 2022 č. j. 8 Tdo 533/2022-1728, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Soudce Pavel Šámal jako člen I. senátu rozhodujícího o shora uvedené ústavní stížnosti přípisem ze dne 27. 10. 2022 oznámil předsedovi II. senátu, že by objektivně mohly vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti v dané věci. Důvodem je okolnost, že v řízení u Nejvyššího soudu zasedala a rozhodovala jako předsedkyně senátu 8 Tdo jeho manželka JUDr. Milada Šámalová, soudkyně Nejvyššího soudu.
2. Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
3. Na základě výše uvedeného proto II. senát Ústavního soudu, určený podle Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rozhodnutí o vyloučení soudce I. senátu ve smyslu ustanovení § 38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dospěl k závěru, že v daném případě existuje důvod k vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci sp. zn. I. ÚS 2923/22
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu
5. Stěžovatel předně namítá, že se stal obětí předem vykonstruovaného a promyšleného jednání svědka, jenž si vzal za cíl jej odstranit z pozice zpracovatele trestní věci vedené proti svědkovi jako obviněnému. Není pravdou, že by stěžovatel od svědka obálku s penězi převzal; to bylo vyloučeno při kontrole nasvícením stěžovatelových rukou UV lampou a nedokazuje to ani pořízený kamerový záznam, neboť kamera mířila na zeď. Stěžovatel opakovaně navrhoval, aby bylo předmětem dokazování, zda a jak záznamová technika poskytnutá svědkovi ze strany Generální inspekce bezpečnostních sborů selhala; obecné soudy však v rozporu s judikaturou Ústavního soudu jeho důkazní návrh zamítly. Stěžovatel v ústavní stížnosti líčí svou verzi průběhu setkání se svědkem, v jehož rámci měl údajně úplatek převzít. Dovolává se části výpovědi svědka, jež dle něj svědčí o tom, že byl zaskočen, když mu svědek neočekávaně předal obálku s hotovostí v rámci předstíraného převodu. Argumentuje, že o úplatek ve výši 150 000 Kč svědka nikdy nežádal; řekl si pouze o 150 Kč, což představuje obvyklou cenu za flash disk s obsahem trestního spisu. Uzavírá, že Nejvyšší soud rozhodl v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem na základě plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, ústavní stížnost splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a contrario].
7. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud - jako soudní orgán ochrany ústavnosti - povinen vždy nejprve zkoumat, zda napadenými rozhodnutími či jinými zásahy orgánů veřejné moci vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva či svobody stěžovatele, a zda jsou tedy ústavní stížností napadená rozhodnutí a jiné zásahy způsobilé k vlastnímu meritornímu přezkumu. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, odmítne ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Takto postupoval i v nynější věci.
8. Těžiště ústavní stížnosti tvoří námitky, jež stěžovatel uplatňoval již dříve v rámci své obhajoby a uvedl je i v dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením, které stěžovatel ústavní stížností napadá.
9. Nejvyšší soud se stěžovatelovým dovoláním řádně zabýval - přezkoumal usnesení městského soudu (a řízení předcházející jeho vydání) z hlediska stěžovatelem uváděných dovolacích důvodů, jakož i dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, o který se stěžovatel ve svém podání výslovně neopíral; posoudil i soulad trestního řízení se zásadami spravedlivého procesu. V napadeném usnesení Nejvyšší soud pečlivě reagoval na jednotlivé stěžovatelovy námitky, jež jsou nyní opakovány i v ústavní stížnosti; každou z nich jednotlivě vyvrátil a při té příležitosti i odkázal na relevantní pasáže usnesení městského soudu (případně rozsudku obvodního soudu), v nichž obecné soudy již dříve tyto námitky vypořádaly. Ústavnímu soudu tak nezbývá, než na odůvodnění napadeného usnesení odkázat a uzavřít, že Nejvyšší soud řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnil svůj závěr o zjevné neopodstatněnosti stěžovatelova dovolání, a jeho rozhodnutí proto z ústavněprávního hlediska obstojí.
10. Z uvedených důvodů Ústavní soud zhodnotil, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele. Proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. května 2023
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu