Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele D. B., t. č. ve Vazební věznici Olomouc, zastoupeného Mgr. Karlem Sedláčkem, advokátem, sídlem Dolní 1569, Bystřice pod Hostýnem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. srpna 2022 č. j. 3 To 53/2022-849 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. června 2022 č. j. 53 T 7/2021-755, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 8, čl. 32, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1, odst. 4 a čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1, čl. 8 a čl. 9 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že ve věci trestního stíhání stěžovatele a dalších osob pro zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, byl stěžovatel v záhlaví specifikovaným usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") podle § 68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, z důvodů uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu, vzat do vazby. Současně podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a contrario nebyl přijat písemný slib stěžovatele.
3. Krajský soud dospěl po posouzení věci k závěru, že existuje důvodné podezření, že se stěžovatel uvedených trestných činů dopustil, a že je dána důvodná obava, že by na svobodě uprchl nebo se skrýval, a to zejména proto, aby se vyhnul hrozícímu trestu. Zdůraznil, že v případě uznání viny žalovanými trestnými činy je stěžovatel ohrožován trestní sazbou od 5 do 12 let, což již samo o sobě odůvodňuje obavu z možného uprchnutí nebo skrývání se. V odůvodnění svého rozhodnutí podrobně objasnil, že stěžovatel byl opakovaně předvoláván k hlavnímu líčení, a to za situace, kdy prokazatelně věděl nejen o probíhajícím trestním stíhání jeho osoby, ale i o tom, jakým trestem je ohrožován. Jedno předvolání k hlavnímu líčení mu bylo dokonce doručováno prostřednictvím Policie České republiky. Přesto orgánům činným v trestní řízení uváděl kontaktní údaje, které nebyly aktuální, nereagoval na snahu policie jej nalézt, ač o této snaze věděl, čímž se fakticky skrýval. Tento jeho přístup vyvrcholil zmařením hlavního líčení. Dalším důvodem pro závěr o existenci důvodů útěkové vazby bylo chování stěžovatele při jeho zatýkání, kdy se pokusil o útěk a znemožnění realizace příkazu k zatčení.
4. Stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení opětovně vysvětluje, že nevěděl, že soud shledal důvody pro jeho zatčení, a že neměl jediný důvod před policií ujíždět či uprchnout. Prchal pouze z obavy o své zdraví a život, nikoliv v souvislosti s předmětným trestním stíháním. K nemožnosti doručit mu písemnost od soudu uvedl, že to bylo způsobeno jeho stěhováním na novou adresu, kterou soudu neoznámil, neboť v tomto není znalý ani zběhlý. Zdůrazňuje okolnosti (omluvný dopis, doznání, projev upřímné lítosti aj.), které by podle něj měly vést k uložení nižšího trestu odnětí svobody, k čemuž rozhodující soudy nepřihlédly. Napadená rozhodnutí považuje za nepřiměřená s tím, že cíle, pro který byl vzat do vazby, lze dosáhnout i jinak. Dodal, že má dvě nezletilé děti, které se jeho vzetím do vazby ocitly bez obou rodičů, neboť matka je dlouhodobě hospitalizovaná a je v umělém spánku. Proto podle něj došlo také k nerespektování čl. 32 Listiny ve spojení s čl. 3 odst. 1, čl. 8 a čl. 9 Úmluvy o právech dítěte.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Ústavní soud opakovaně judikuje, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 3301/19 ).
9. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může nepřímo fakticky sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10
(N 89/57, SbNU 167)]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených však je Ústavní soud z důvodu respektování svého postavení v ústavním systému oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno ve spravedlivém procesu, v němž budou zajištěna všechna práva obviněného.
10. Krajský soud i vrchní soud dospěly po posouzení věci ke shodnému závěru, že u stěžovatele jsou dány důvody útěkové vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu. Vypořádaly se s otázkou nezbytnosti vzetí stěžovatele do vazby i jeho setrvání v ní, přičemž důvody vazby náležitě a dostatečně přesvědčivě objasnily. Řádně se zabývaly také stěžovatelem uplatněnými námitkami, a to i jeho tvrzením, že má dvě nezletilé děti, které se ocitly bez obou rodičů. K tomu zdůraznily, že okolnost, že má stěžovatel dvě nezletilé děti, není důvodem, pro který by ho nebylo možno vzít do vazby či pro který by bylo nutné nahradit vazbu jiným institutem, a to tím spíše za situace, kdy děti nemá ve své péči a prokazatelně se jim nevěnoval s takovou četností, jak v průběhu řízení uváděl.
11. Ústavní soud považuje odůvodnění rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu za dostatečná. Krajský soud a zejména vrchní soud se s námitkami stěžovatele podrobně vypořádaly. V tomto směru je možno odkázat na bod 6 napadeného usnesení krajského soudu a body 12 až 22 napadeného usnesení vrchního soudu. Oba soudy se také zabývaly možnostmi nahrazení vazby jinými instituty (srov. body 6 a 7 usnesení krajského soudu a body 18 a 21 vrchního soudu). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud považuje za nadbytečné znovu rozhodné skutečnosti a právní závěry obecných soudů opakovat, odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
O vazbě rozhodoval oprávněný orgán na základě zákonných důvodů a v zákonných lhůtách. K porušení práva na osobní svobodu přitom nemůže dojít jen tím, že orgán příslušný k rozhodnutí o vazbě vyhodnotí okolnosti tak, že v souladu se zákonem na stěžovatele vazbu skutečně uvalí či rozhodne o jeho ponechání ve vazbě. Žádný, natož extrémní rozpor s požadavky plynoucími z ústavního pořádku Ústavní soud v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí nezjistil, proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů neshledal žádný důvod.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu