Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. U., t. č. Vazební věznice P. O. BOX 7, Praha 614 - Ruzyně, zastoupeném JUDr. Bc. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem se sídlem Údolní 33, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2019, č. j. 30 Co 142/2019-198, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 11. 2018, č. j. 23 C 259/2017-164, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatel se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolal, nicméně Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že v projednávaném případě považuje uplatnění námitky promlčení ze strany vedlejší účastnice za zneužití práva, neboť on marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil, oslabení práva o nárok by tak bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva. Obecné soudy podle stěžovatele nesprávně posoudily počátek běhu subjektivní promlčecí doby, nevzaly v potaz všechny okolnosti případu a jejich závěry považuje stěžovatel za rozporné s dobrými mravy.
Ústavní soud konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů.
O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná, neboť stěžovatel toliko polemizuje s výkladem podústavního práva.
Z ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že tyto se stěžovatelem vznesenými námitkami již zabývaly a stěžovatel se tak ve své podstatě domáhá pouze dalšího instančního přezkumu. Městský soud v Praze se otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy zevrubně věnoval, přičemž své rozhodnutí založil na ucelené logické argumentaci, jíž není z ústavněprávního hlediska čeho vytknout. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. září 2019
David Uhlíř v. r. předseda senátu