Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatelů Pavla Rouse a Aleny Rousové, obou zastoupených JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, sídlem Veveří 486/57, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 55/2023-368 ze dne 24. července 2024 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov č. j. 42 C 254/2018-304 ze dne 8. února 2023, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a Tomáše Hřebačky, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi soudy porušily jejich základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatelé stavěli na svém pozemku dům. Při provádění terénních úprav snížili (pomocí objednané stavební společnosti) povrch pozemku ve vztahu k pozemku vedlejšího účastníka o takřka 1,5 m. Následkem toho došlo i ke změně vzhledu pozemku vedlejšího účastníka; na jeho pozemku pak vznikl "výkop" o ploše 16,02 m2. Vrácením zeminy do místa "výkopu" bez vybudování opěrné zídky nemohlo dojít k obnovení původního stavu.
3. Vedlejší účastník se tak po stěžovatelích domáhal žalobou (po zpětvzetí požadavku na odčinění nemajetkové újmy) náhrady škody ve výši 38 720 Kč s příslušenstvím. Okresní soud Brno-venkov ("okresní soud") žalobě vyhověl (výrok I) a uložil stěžovatelům povinnost nahradit náklady řízení vedlejšímu účastníku a státu (výroky II a III). Okresní soud dovodil, že stěžovatelé jako stavebníci jsou povinni podle § 2926 občanského zákoníku nahradit vedlejšímu účastníku škodu mu způsobenou vlivem stavebních prací - snížení povrchu pozemku bez zajištění vzniklých hran (stěn) proti sesuvu zeminy, které s vysokou měrou pravděpodobnosti s časovým odstupem zapříčinilo na pozemku vedlejšího účastníka "výkop". Po zjištění, že cena materiálu a prací nutných k uvedení pozemku vedlejšího účastníka do původního stavu je dokonce přibližně dvojnásobná oproti žalobnímu požadavku, vyhověl žalobě zcela.
4. Krajský soud v Brně ("krajský soud") napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatelů rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud shledal, že okresní soud provedl řádné dokazování, důkazy správně hodnotil a učinil správná skutková zjištění. Za správné považoval i právní závěry, tj. aplikaci § 2926 občanského zákoníku. Vysvětlil, že pro soud není nijak závazná právní kvalifikace v žalobě, nýbrž je vázán totožností skutku a ta zde zachována byla.
5. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelé namítají, že obecné soudy rozsudky řádně neodůvodnily, od žaloby se odklonily a vyvodily nesprávné skutkové závěry, odlišné od tvrzení vedlejšího účastníka, aniž by provedly dokazování. Podle nich nebylo prokázáno, co vedlejší účastník žaloval. Okresní soud se měl dopustit excesu, neumožnil-li stěžovatelům zpochybnit věrohodnost výpovědi znalce z důvodu koncentrace řízení, a krajský soud tuto námitku nevypořádal. Rozsudky považují za překvapivé, jelikož vedlejší účastník neunesl důkazní břemeno, jak se skutek stal, tj. že stěžovatelé aktivně jednali. Přesto soudy jeho žalobě vyhověly. Tvrdí, že nemohli předpokládat, že hodnocení zabezpečení pozemku (a svévolný sesuv půdy) bez jejich aktivního jednání bude rozhodné pro posouzení věci. Dovozování závěrů odlišně od žaloby podle nich koliduje se zásadou kontradiktornosti a principem rovnosti účastníků.
6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnými osobami [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. V souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, proto v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud do jejich rozhodovací činnosti zasahuje tolika v případě tzv. kvalifikovaných vad, tj. porušení ústavnosti. Takové vady Ústavní soud v posuzované věci nespatřuje.
8. Stěžovatelé tvrdí rozpor s několika zásadami spravedlivého procesu (kontradiktornost řízení, rovnost účastníků, zákaz překvapivosti rozhodnutí), přesto však jejich stížnost vyvěrá často z nepochopení základních principů civilního sporného řízení. Okresní soud provedl značné množství důkazů (listiny, fotografie, výslechy účastníků, svědků a zástupce znaleckého ústavu, dva znalecké posudky) a z nich učinil logicky soudržná skutková zjištění. S důkazy předkládanými stěžovateli (které se týkaly především částí pozemku, k nimž se řízení nevztahovalo) se podrobně vypořádal a stěžovatelé měli dostatečný procesní prostor účinně se vyjadřovat a argumentovat k podstatným otázkám.
Namítají-li nyní stěžovatelé, že nemohli v návaznosti na výslech znalce po koncentraci řízení předložit důkazy (fotografie) o odsvahování místa odkopu, jsou ve svých tvrzeních nekonzistentní - zároveň tvrdí, že zemina byla odtěžena pro účely zdi mezi pozemky a že vedlejší účastník svah dosypával. Navíc tuto možnost zástupce znaleckého ústavu během výslechu k dotazům stěžovatelů vyloučil. Svými námitkami tak stěžovatelé cílí pouze na to, že soudy vyvodily jiné závěry než původně vedlejší účastník, jak se skutek stal (nikoli že se vůbec stal a újma vznikla), aby to podporovalo jejich procesní stanovisko, a nepřipouští možnost sebemenší odchylky ve skutkovém stavu od tvrzení žalobce v původní žalobě.
Takový postup by však popřel zásadu volného hodnocení důkazů soudem. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu je nadto patrné, že i sám vedlejší účastník vyjádřil domněnky, jak zásah do jeho pozemku, jakožto důsledek terénních úprav na pozemku stěžovatelů, mohl vzniknout. Pouhý nesouhlas stěžovatelů se skutkovými závěry obecných soudů tudíž nezakládá neústavní postup obecných soudů. Přehodnocování těchto závěrů navíc Ústavnímu soudu v tomto procesním kontextu ani nepřísluší, čehož si jsou ostatně stěžovatelé vědomi, neboť sami na to v ústavní stížnosti upozorňují.
9. Jak stěžovatelům vysvětlil krajský soud, povinností žalobce je přednést soudu určitý příběh, tedy vylíčit skutkové okolnosti a navrhnout důkazy k jejich prokázání. Zároveň musí navrhnout, jak má soud rozhodnout, k čemuž formuluje petit. V souladu se zásadou, že soud zná právo (iura novit curia), je však výlučně na odpovědnosti soudu, jak vylíčené skutkové okolnosti právně kvalifikuje. Žalobce není odpovědný za právní kvalifikaci nároku, a to ani chybnou (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3072/22 ze dne 24.
dubna 2024 nebo sp. zn. I. ÚS 543/22 ze dne 29. září 2022; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Nelze proto souhlasit ani s námitkou, že právní závěry obecných soudů nekorespondují s provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Podstatou sporu bylo, zda v příčinné souvislosti s terénními úpravami na pozemku stěžovatelů vznikla vedlejšímu účastníku škoda. Provedeným dokazováním byl vznik škody prokázán. Aktivní jednání - které stěžovatelé po celou dobu rozporují - tak spočívalo právě v provedení těchto terénních úprav.
Způsob provedení nezamezil vzniku škody (jinak řečeno zapříčinil vznik škody) na nemovité věci vedlejšího účastníka. Obecné soudy právní závěry logicky strukturovaly a srozumitelně a přesvědčivě vysvětlily, na jakém základě k odpovědnosti stěžovatelů dospěly. Jejich argumentace naplňuje požadavky kladené na kvalitu odůvodnění podle judikatury Ústavního soudu, proto Ústavní soud neshledává důvod pro kasaci napadených rozhodnutí.
10. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 6. listopadu 2024
Veronika Křesťanová v. r. předsedkyně senátu