Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Mgr. Igora Piňose, CSc., Mgr. Pavla Janíka, Michaely Strobl a Gabriely Wyss-Strobl, zastoupených JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou, sídlem Bráfova tř. 764/50, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2021 č. j. 28 Cdo 1892/2021-116 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2021 č. j. 17 Co 342/2020-94 za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatelé žádali u vedlejší účastnice řízení zaplacení celkové částky 3 348 077 Kč s členěním podle jejich podílů jako náhrady za živý a mrtvý inventář dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Svou žalobu odůvodnili tím, že jsou právními nástupci původních oprávněných osob. K odnětí majetku došlo rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 22. 3. 1948 č. j. 28592/IX-R-31/1948. Práva a závazky povinné osoby dále přešly na Státní statek Valtice, s. p. v likvidaci, na jehož majetek byl v roce 2012 prohlášený konkurz. Stěžovatelé přihlásili v insolvenčním řízení své pohledávky z titulu restitučního nároku. Insolvenční řízení nadále probíhá.
3. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") dospěl v rozsudku ze dne 19. 8. 2020 č. j. 4 C 67/2020-94 k závěru, že povinnou osobou je Státní statek Valtice, s. p. v likvidaci, a proto nemůže být pasivně legitimován stát - vedlejší účastnice řízení. Zákonné podmínky vzniku závazku poskytnout náhradu na straně státu nejsou splněny. Ustanovení § 18a zákona o půdě, ve znění účinném do 30. 6. 2018, umožňovalo pozemkovým úřadům přebírat závazky státních podniků na poskytnutí náhrad, jestliže před jejich likvidací nebyly dané nároky vypořádány. V důsledku změny provedené zákonem č. 185/2016 Sb., účinné od 1. 7. 2018, stát již dle § 18a zákona o půdě závazky státních podniků nevypořádané před jejich likvidací nepřebírá.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu. Zdůraznil, že žaloba byla podána dne 4. 6. 2019, po účinnosti výše uvedené novely, vedlejší účastnice řízení tedy není pasivně legitimovaným subjektem. Nelze přiznat restituční nárok proti subjektu, jemuž povinnost k odškodnění zákon neukládá.
5. Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením dovolání stěžovatelů jako nepřípustné. Souhlasil s městským soudem, že pokud je povinnou osobou doposud existující Státní statek Valtice, s. p. v likvidaci, není vedlejší účastnice řízení pasivně věcně legitimována k poskytnutí náhrady. Tímto závěrem se městský soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na níž není důvod nic měnit, neodchýlil.
6. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti vytýkají státu, že řízení pravomocně stanovící status oprávněných osob v podílech, v nichž mohli nárokovat vyrovnání náhrad dle zákona o půdě, trvala více jak 25 let. Majetek odebral v roce 1948 původním vlastníkům stát a byl to stát, který přivedl povinné státní podniky do likvidace a insolvenčního řízení. Oprávněné osoby nebyly o všech majetkových transakcích informovány. Soudy tyto okolnosti nijak nezohlednily a k nárokům stěžovatelů se postavily formálně.
7. Konkrétně stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud jejich dovolání vůbec věcně neprojednal a nevěnoval pozornost podivným krokům státu. V důsledku délky soudních řízení ve věci oprávněných osob zůstávají stěžovatelům podíly v likvidovaném státním subjektu v insolvenci. Odvolací soud se nezabýval tím, zda postup vedlejší účastnice řízení neodporuje dobrým mravům. Bylo úkolem státu zmírnit v minulosti spáchané majetkové křivdy, přitom stát (státní podniky, likvidátor) v tomto procesu zcela selhal.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé neměli k dispozici zákonný procesní prostředek k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkum ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
10. Ústavní soud předesílá, že k přijetí restitučních zákonů dochází tehdy, vznikla-li v minulosti v důsledku určité skutečnosti újma na právech jednotlivců, jejíž odstranění nebylo na základě tehdy platné právní úpravy možné, případně bylo ze strany státu fakticky znemožněno, nebo sice (alespoň v určitém rozsahu) možné bylo (nebo stále je), avšak s ohledem na celkový rozsah vzniklé újmy a s ní spojené požadavky na její odstranění existuje veřejný zájem na přijetí zvláštního způsobu jejího vypořádání.
Jeho prostřednictvím by měly být jednak vytvořeny efektivní podmínky pro dosažení tohoto cíle, jednak zohledněna existence dalších v kolizi stojících zájmů, jež odůvodňují omezení rozsahu, v jakém k tomuto vypořádání dojde (rozsah náhrad by např. neměl být ekonomicky neúnosný, a nepředstavovat tak pro společnost jako celek nepřiměřenou zátěž). Restituční zákonodárství, jehož účelem je zmírnění některých v minulosti vzniklých křivd, tak umožňuje dosažení rozumného a spravedlivého řešení, pokud jde o vyvážení těchto zájmů.
Jeho konkrétní rozsah a podmínky jsou přitom věcí politického rozhodnutí zákonodárce, jehož prostřednictvím je projevena vůle státu k restituci (nález sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20. 1. 2015, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. Nastavení okruhu povinných osob představuje právě jedno z těchto politických rozhodnutí zákonodárce, jimiž je fakticky limitován rozsah vydávání náhrad podle zákona o půdě. Jím se řídily obecné soudy při posuzování věcné pasivní legitimace vedlejší účastnice řízení, což je z pohledu Ústavního soudu otázka podústavního práva, jehož výklad Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší. Ve skutečnosti, že žaloba stěžovatelů byla zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace vedlejší účastnice nelze spatřovat zásah do ústavně zaručených práv.
12. Ústavní soud dále upozorňuje, že rozporem postupu vedlejšího účastníka řízení s dobrými mravy se městský soud zabýval a srozumitelně vysvětlil, že nelze přiznat restituční nárok proti subjektu, jemuž příslušný zákon povinnost k odškodnění neukládá. V situaci stěžovatelů navíc povinná osoba nadále existuje. Není možné přisvědčit ani výtkám stěžovatelů vůči závěrům Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, které jsou logicky a adekvátně odůvodněny.
13. Lze plně rozumět nespokojenosti stěžovatelů s tím, že ani 30 let po přijetí zákona o půdě stále na jeho základě nebyl ukončen proces poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář. V ústavní stížnosti stěžovatelé poukazují na mnohá pochybení různých osob v celém tomto procesu, za něž má stát nést odpovědnost. K řešení takovýchto námitek však zná právní řád jiné prostředky nápravy, než je ústavní stížnost vůči rozhodnutí o zamítnutí žaloby pro nedostatek pasivní legitimace žalované strany.
14. Závěrem nezbývá, než konstatovat, že rozhodnutí obecných soudů nevykazují nedostatky dosahující intenzity nutné k tomu, aby se věcí zabýval meritorně Ústavní soud, napadená rozhodnutí jsou odůvodněna odpovídajícím způsobem a s odkazem na přiléhavou judikaturu.
15. Na základě výše řečeného lze uzavřít, že Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože neshledal namítaná porušení základních práv či svobod stěžovatelů, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. ledna 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu