Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. M., advokáta, zastoupeného Mgr. Petrem Miketou, advokátem v Ostravě - Moravská Ostrava, Jaklovecká 18, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 9 Co 293/2009-168 ze dne 23. června 2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel byl jmenován soudem v rámci výkonu rozhodnutí prodejem podniku správcem tohoto podniku. Asi po dvouleté době byl na majetek úpadce, jehož podnik stěžovatel spravoval, prohlášen konkurz a po zjištění předluženosti bylo vykonávací řízení prodejem podniku zastaveno. Stěžovatel po právní moci rozhodnutí vyúčtoval odměnu a hotové výdaje; soudem prvního stupně mu byly přiznány prakticky celé hotové výdaje, avšak pouhá desetina účtované odměny. Stěžovatel v rámci obšírně koncipovaného odvolání poukázal na rozsáhlou činnost, kterou v souvislosti se správou podniku vykonával, a na judikaturu obecných soudů i Ústavního soudu. Odvolací soud však v napadeném výroku usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel tvrdí, že mu měl soud prvního stupně přiznat odměnu obdobnou odměně správce konkurzní podstaty; neměl tedy volbu mezi postupem podle ustanovení § 7 nebo § 8a vyhlášky č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání (dále jen "vyhláška č. 476/1991 Sb.").
Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě pak vytýká, že nerespektuje závazná rozhodnutí Ústavního soudu týkající se kvality odůvodnění rozsudku, jeho předvídatelnosti i zachování rovnosti členů stejné skupiny (v tomto případě správců podniku). Uvedl, že obecné soudy v případě odměn správců konkurzní podstaty rozhodují relativně konstantně, zatímco u odměn správců podniku, který se nepodařilo prodat, rozhodují nejednotně, často na základě vlastní, ničím nepodložené úvahy. Toto hodnocení lze aplikovat i na projednávanou věc; Krajský soud v Ostravě totiž své rozhodnutí nedokázal nijak odůvodnit a soud prvního stupně považoval odměnu 12.000,- Kč za přiměřenou, aniž by byl reagoval na odůvodnění vyúčtování odměny.
Nepředvídatelnost rozhodnutí obecných soudů spatřuje pak v tom, že obecné soudy v případě odměn správců podniku rozhodují - jak již uvedl - zcela nahodile, ač již Ústavní soud opakovaně rozhodl, že odměna správce podniku má být odvozována od odměny správce konkurzní podstaty. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušil.
Dále ze spisu vyplynulo, že stěžovatel podal soudu (doručeno dne 27. 3. 2007) ve spojení s dalšími podáními ze dne 3. 4. 2007 konečnou zprávu o výkonu funkce správce podniku, doplněnou ještě podrobným podáním ze dne 5. 2. 2008, v nichž jsou popsány činnosti správce a vyúčtována odměna ve výši 105.300,- Kč a hotové výdaje ve výši 3.200,- Kč. Ke konečné zprávě podali výhrady všichni účastníci řízení, přičemž tyto výhrady směřovaly zejména k výši odměny. Soud prvního stupně schválil konečnou zprávu o činnosti správce podniku a usnesením č. j.
90 E 1207/2004-124 ze dne 8. 9. 2008 zprostil stěžovatele funkce správce podniku. Stejným usnesením pak rozhodl i o odměně správce podniku ve výši 12.000,- Kč a o náhradě hotových výdajů ve výši 2.865,- Kč. V odůvodnění ke stanovení výše odměny uvedl, že postupoval podle ustanovení § 338i odst. 4 o. s. ř. a podle vyhlášky č. 485/2000 Sb., o výši odměny správců podniku, způsobu jejího určení a určení jejich hotových výdajů, ve znění do 14. 10. 2009 (dále jen "vyhláška č. 485/2000 Sb."). Uvedl, že nemohl postupovat podle ustanovení § 2 citované vyhlášky, protože cena podniku nebyla vzhledem k zastavení výkonu rozhodnutí určena, a proto mu nezbylo než postupovat podle ustanovení § 136 o.
s. ř. a určit odměnu podle své úvahy za použití analogie s činností správce konkurzní podstaty a použít ustanovení § 8a vyhlášky č. 476/1991 Sb. V dalších částech odůvodnění svého usnesení velmi podrobně rozebral činnost stěžovatele jako správce podniku a předestřel úvahy, kterými se při určení výše jeho odměny a při určení výše náhrady hotových výdajů řídil.
K odvolání stěžovatele proti výroku o výši odměny a výši náhrady hotových výdajů Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením č. j. 9 Co 293/2009-168 ze dne 23. 6. 2009 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně správně aplikoval příslušné právní předpisy ve všech souvislostech a dovolal se i nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/04
. Zdůraznil, že rozhodujícím faktorem určení výše odměny správce podniku je rozsah jeho činnosti v průběhu výkonu rozhodnutí; konstatoval, že tento rozsah byl stanoven s ohledem na minimální a nikterak obsáhlou činnost správce a vyjádřen uvedenou peněžní částkou. Ztotožnil se plně se závěry soudu prvního stupně.
Ústavní soud konstatuje, že jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právním názorem obecných soudů jednak o použití příslušných právních předpisů, jednak o posouzení jeho činnosti ve funkci správce podniku.
Ústavní soud - k námitce stěžovatele, že obecné soudy postupovaly podle nesprávného ustanovení vyhlášky č. 476/1991 Sb. - poukazuje na odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, v němž je podrobně uvedeno, proč tento soud postupoval podle ustanovení § 8a citované vyhlášky. Odvolací soud jeho postup, resp. aplikaci této právní úpravy posoudil jako správný. Ústavní soud přezkoumal úvahy obecných soudů a dospěl k závěru, že postupovaly ústavně konformní cestou a aplikovaly podústavní právo, jehož použití per analogiam legis podrobně odůvodnily. Nelze jim proto porušení práva na spravedlivý proces s úspěchem vytýkat.
Ústavní soud dále dovozuje, že není odůvodněná ani námitka týkající se údajně nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí. To je sice stručné, nicméně jsou v něm obsaženy všechny potřebné údaje, z nichž lze vyvodit, že se soud zabýval odvoláním stěžovatele (odvolacími námitkami) dostatečně a neztotožnil se s ním.
Ústavní soud usuzuje, že obecným soudům nelze vytýkat ani libovůli a nepředvídatelnost rozhodování. V předmětné věci jsou rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího vnitřně konzistentní, odůvodněná a opřená o ústavně konformní výklad a aplikaci jednoduchého práva. K námitce stěžovatele, že rozhodování obecných soudů o odměnách správců podniku jsou nepředvídatelná - ve srovnání s rozhodováním o odměnách konkurzních správců - poukazuje Ústavní soud zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.
ÚS 20/04 ze dne 25. října 2005, v němž vyslovil, že: "Samotná skutečnost, že v konečném důsledku může nastat stav, kdy nebudou uspokojeny nároky správce podniku, není protiústavní. Tuto skutečnost je třeba vidět i ve světle rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (Van der Mussele proti Belgii), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese (v citované věci advokáta), kam spadá i riziko neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí (v citované věci profesní monopol v obhajovaní a zastupování).
Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení správce podniku, v jehož případě riziko neuspokojení zákonných nároků, jež je ovšem zcela nepatrné, má protihodnotu v podstatě v jeho monopolním postavení na provádění činnosti správce." Tohoto nálezu se právem dovolaly i obecné soudy. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces ani základního práva vlastnit majetek zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. května 2010
Vojen Guttler v. r. předseda senátu