Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti Ing. Vlastimila Ryboly, zast. JUDr. Ivo Koulou, advokátem, sídlem Krupská 28/30, Teplice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2012, č.j. 25 Cdo 4287/2011-364, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16.5.2011, č.j. 10 Co 57/2010-327, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Lucie Kožíškové, zast. Mgr. Jakubem Kučerou, advokátem, sídlem Mírové náměstí 3428/5A, Ústí nad Labem, Tomáše Příhody a Jaroslava Macháčka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy a Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 1 Ústavy:
1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. 2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") domáhal vůči třem žalovaným fyzickým osobám (v řízení o ústavní stížnosti v pozici vedlejších účastníků) a vůči občanskému sdružení solidárního zaplacení částky 516 701,60 Kč s příslušenstvím (později zvýšenou o částku 49 695,40 Kč). Požadovaná suma představuje bolestné, ztížení společenského uplatnění, náklady spojené s léčením a náhradu za ztrátu na výdělku, jejímž základem je odpovědnost za újmu na zdraví v důsledku úrazu způsobeného mu vedlejší účastnicí na sjezdovce provozované občanským sdružením (pozn. další dva vedlejší účastnici působili v pozici trenérů).
Po provedeném obsáhlém dokazování rozhodl okresní soud rozsudkem ze dne 23.9.2009, č.j. 22 C 186/2007-252, v jehož výroku I. rozhodl o základu věci tak, že nárok stěžovatele vůči vedlejší účastnici a občanskému sdružení je solidárně dán z 50%, výrokem II. zamítl žalobu vůči zbývajícím dvěma vedlejším účastníkům a výrokem III. uložil stěžovateli povinnost nahradit těmto vedlejším účastníkům náklady řízení. V odůvodnění zdůraznil, že neshledal důvody pro postup podle § 150 obč. soudního řízení, protože se nelze ztotožnit s názorem stěžovatele, že z jejich dosavadního postoje neměl možnost dospět k závěru, že oni za škodu neodpovídají.
Proti prvostupňovému rozsudku podali odvolání stěžovatel, vedlejší účastnice a občanské sdružení, na jehož základě rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 16.5.2011, č.j. 10 Co 57/2010-327, tak, že změnil výrok o základu věci vyslovením, že za újmu způsobenou stěžovateli je v plném rozsahu odpovědné občanské sdružení, zamítl žalobu vůči vedlejší účastnici, přiznal vedlejší účastnici vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení a změnil výrok o náhradě nákladů řízení vůči druhému a třetímu vedlejšímu účastníkovi snížením její výše (s ohledem na zastupování advokátkou celkem tří žalovaných).
V odůvodnění vysvětlil, proč neshledává prostor pro užití § 150 obč. soudního řádu, a to jak ve vztahu k vedlejší účastnici, tak ve vztahu k dalším vedlejším účastníkům (str. 22 a 23 odůvodnění), s akcentem skutečnosti, že neúspěch ve sporu je založen na rozdílném právním náhledu na věc stěžovatele a soudu, což není okolnost hodná mimořádného zřetele (navíc s připomenutím, že ji v době probíhajícího trestního řízení musel být stěžovateli znám vztah trenérů a žalovaného občanského sdružení). Stěžovatel, občanské sdružení a druhý a třetí vedlejší účastník napadli rozsudek krajského soudu dovoláním, o němž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28.11.2012, č.j.
25 Cdo 4287/2011-364, tak, že dovolání stěžovatele a dovolání občanského sdružení zamítl, dovolání vedlejších účastníků odmítl. Vzhledem k zamítavému výroku nehodnotil Nejvyšší soud rozhodnutí o nákladech řízení, dovolání vedlejších účastníků odmítl z důvodu nepřípustnosti, protože směřovalo pouze do výroku o náhradě nákladů řízení mezi nimi a stěžovatelem.
Krajský soud jen lapidárně odkázal na odůvodnění svého rozsudku, návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neuvedl.
Vedlejší účastnice v době probíhající dovolacího řízení namítala nepřípustnost ústavní stížnosti, z věcného hlediska tvrdila její neopodstatněnost, a proto navrhovala její odmítnutí. Druhý vedlejší účastník zásilku s výzvou k vyjádření nepřevzal, třetí vedlejší účastník na výzvu nereagoval. Vyjádření krajského soudu a vedlejší účastnice, s přihlédnutím k jejich stručnosti a lapidárnosti, nezasílal Ústavní soud na vědomí stěžovateli.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení vypočtených článků Ústavy a Listiny. Podstatu stěžovatelovy stížnosti tvoří pouze jeho polemika s výroky okresního soudu a krajského soudu o jeho povinnosti nahradit náklady řízení vedlejším účastníkům, tj. osobám, vůči nimž byla jeho žaloba zamítnuta, zejména brojí proti tomu, že nebyl aplikován § 150 obč. soudního řádu. Ústavní soud připomíná, že rozhodování o nákladech soudního řízení považuje za integrální součást soudního řízení jako celku, do nějž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.
Otázka náhrady nákladů řízení však nabývá ústavněprávní dimenzi v případě, kdy úvahy soudu vybočují z pravidel upravujících toto řízení v důsledku libovůle (srov. např. nález Ústavního soudu sp.zn. III.ÚS 224/98 ). Zásady, upínající se k čl. 36 odst. 1 Listiny vyžadují, aby byl výrok o nákladech celkově souladný s průběhem řízení a úvaha vedoucí k jejich uložení musí být, byť stručně, dostatečně odůvodněna; pokud obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a s výrokem ve věci, je to v zásadě nutno označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení § 150 obč. soudního řádu, jež zakládá diskreční oprávnění soudu, nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Jak vyplývá z narativní části, v posuzované věci se stěžovatel domáhal postupu podle § 150 obč. soudního řádu, okresní soud ani krajský soud neshledaly naplnění hypotézy tohoto ustanovení, proto o nákladech řízení rozhodly podle úspěchu ve věci (navíc, stěžovatel byl již v řízení před okresním soudem zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem, tudíž již v tomto stadiu mu měla být zřejmá nedůvodnost žaloby vůči vedlejším účastníkům).
Ústavní soud kvituje, že obecné soudy svoje rozhodnutí náležitě a dostatečně odůvodnily, proto napadenými rozhodnutími nemohlo dojít k porušení stěžovatelem vypočítávaných ustanovení Ústavy a Listiny.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. dubna 2013
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu