Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ž. M., zastoupené Mgr. Filipem Smějou, advokátem se sídlem Praha 2, Helénská 1799/4, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 8. 2010, čj. 23 C 199/2009 - 80, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dále navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, že Vrchní soud v Olomouci dopisem ze dne 25. 5. 2010, čj. Ncp 1347/2009 - 70, a Krajský soud v Ostravě dopisem ze dne 24. 9. 2010, sp. zn. 23 C 287/2010, bezprostředně zasáhly do jejího ústavně zaručeného práva na řádné projednání věci a práva na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny, zakázal oběma soudům v těchto zásazích pokračovat a přikázal jim obnovit stav existující před těmito dopisy. Konečně navrhla vydání předběžného opatření, kterým by Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Ostravě a Vrchnímu soudu v Olomouci pokračovat v zásazích do jejích práv.
Dopis ze dne 25. 5. 2010, adresovaný Krajskému soudu v Ostravě, je průvodním dopisem, kterým předseda Vrchního soudu v Olomouci vrátil zmíněnému krajskému soudu spis sp. zn. 23 C 199/2009 bez věcného vyřízení z důvodů nutnosti vyloučení návrhu na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve vztahu k oběma žalovaným k samostatnému projednání a rozhodnutí a konstatoval, že je nutné založit o tomto nároku další spis a oba spisy poté předložit vrchnímu soudu.
Dopisem ze dne 24. 9. 2010 Krajský soud v Ostravě sdělil advokátovi stěžovatelky, že vzhledem k tomu, že není věcně příslušný k projednání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 287/2010, bude věc předložena Vrchnímu soudu v Olomouci, který rozhodne o příslušnosti soudů v této věci v prvním stupni.
Pokud stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, je nutné konstatovat, že Ústavní soud rozhoduje, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní stížností lze tedy napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III.
ÚS 62/95 , in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, str. 243). Výjimky, které z tohoto pravidla připustil, se týkaly přezkumu rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo; to však pouze pokud jsou taková rozhodnutí způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a pokud je námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod koncentrována jen do tohoto stádia řízení a nemohla by již být v rámci dalšího řízení (např. při uplatňování procesních prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.
Takovou výjimku však projednávaný případ nepředstavuje.
Napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě o vyloučení věci k samostatnému projednání a rozhodnutí je rozhodnutím ryze procesní povahy, neboť se jím upravuje postup v řízení. Pro tuto svoji povahu (nebylo jím meritorně rozhodnuto o uplatněném nároku) je zcela nezpůsobilé být předmětem ústavně právního přezkumu, neboť není schopno jakkoli zasáhnout do práv, natož do práv ústavně zaručených. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu by k porušení tvrzeného práva na spravedlivý proces mohlo dojít teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě by tento soud bezdůvodně odmítl o podaném návrhu jednat a rozhodnout či by zůstal v řízení delší dobu nečinný. Taková situace však v projednávaném případě nenastala. Vzhledem k tomu, že se nejedná o meritorní rozhodnutí, nemohlo být postupem soudu zasaženo do základních práv stěžovatelky. V této části je tedy ústavní stížnost stěžovatelky nepřípustná.
Pokud jde o návrh stěžovatelky týkající se shora označených dopisů, Ústavní soud konstatuje, že tyto dopisy krajského a vrchního soudu obsahují jen informace sdělované jejich adresátům, a není je tedy možno považovat za pravomocná rozhodnutí, zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatelky ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. S ohledem na tuto skutečnost je ústavní stížnost stěžovatelky v této části návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Z tohoto důvodu nemohou být ani podkladem pro rozhodnutí o předběžném opatření, které lze vydat jen za podmínek § 80 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud proto ústavní stížnost v části návrhu odmítl jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V části týkající se zmíněných dopisů byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 18. listopadu 2010
František Duchoň, v. r. soudce Ústavního soudu