Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Langáškem o ústavní stížnosti Mgr. Václava Voříška, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 409/2024-10159 ze dne 30. 5. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 5 To 251/2023-10026 ze dne 29. 11. 2023 a jiným zásahům orgánu veřejné moci, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Dne 28. 10. 2024 Ústavní soud obdržel stěžovatelovu ústavní stížnost, která neměla obsahové náležitosti vyžadované § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je v návrhu na zahájení řízení mimo jiné potřeba pravdivě vylíčit rozhodující skutečnosti a musí z něj být patrno, čeho se navrhovatel domáhá. V ústavní stížnosti je tedy nutné předestřít konkrétní argumentaci, v čem stěžovatel spatřuje zásah do ústavně zaručených práv, a navrhnout, jak má Ústavní soud rozhodnout. To stěžovatel neučinil a podal tzv. blanketní ústavní stížnost, přičemž Ústavnímu soudu sdělil, že ústavní stížnost doplní ve lhůtě šesti dnů.
2. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Smyslem výzvy a stanovení lhůty podle § 41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučit účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem. Teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, se vůči stěžovateli vyvozují nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. V řízení o ústavní stížnosti nicméně není nevyhnutelnou podmínkou, aby se totéž poučení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích; smyslem výzvy a poučení není pravidelně prodlužovat již tak velkorysou dvouměsíční lhůtu k podání ústavní stížnosti.
Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli vědomí o náležitostech kvalifikovaného podání, jeví se setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení jako postup neefektivní, přehnaně formalistický a obcházející ustanovení zákona o Ústavním soudu o lhůtě k podání ústavní stížnosti, kterou ostatně zákon ani neumožňuje prodlužovat.
3. Stěžovatel se na Ústavní soud obrací s vadnými ústavními stížnostmi opakovaně a opakovaně byl na nedostatky svých podání také upozorněn s poučením, že jejich neodstranění je důvodem pro odmítnutí návrhu (např. v řízeních vedených pod sp. zn. IV. ÚS 1810/18 ,
III. ÚS 532/20 či
IV. ÚS 3497/20 ). Navzdory tomu, a přestože je sám advokátem, stěžovatel nadále volí postup nesplňující předepsané náležitosti ústavní stížnosti. To, že si je stěžovatel nedostatků podané ústavní stížnosti vědom, je ostatně patrné i z toho, že Ústavnímu soudu sdělil, že ji do šesti dnů doplní. To se ovšem v této době ani později nestalo.
4. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků za přiměřeného užití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl (podobně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2478/24 ze dne 10. 9. 2024).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2024
Tomáš Langášek v. r. soudce zpravodaj