Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti T. R., zastoupeného Mgr. Václavem Hebkým, advokátem, se sídlem Sokolská 1802/32, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. srpna 2019 sp. zn. 30 Nd 225/2019, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byla dne 9. září 2019 doručena ústavní stížnost, jíž se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. srpna 2019 sp. zn. 30 Nd 225/2019 a dále namítal nezákonnost postupu Obvodního soudu pro Prahu 8 v řízení pod sp. zn. 0 P 35/2012, Městského soudu v Praze v řízení pod sp. zn. 28 Co 45/2018, Vrchního soudu v Praze v řízení pod sp. zn. UL 23/2019 a Nejvyššího soudu v řízení pod sp. zn. 30 Nd 225/2019. Stěžovatel namítal, že napadeným usnesením a postupem soudů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva na soudní a jinou právní ochranu, na přístup k soudu s důsledkem porušení práva na spravedlivý proces a na zákonného soudce podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel současně požádal o přednostní projednání jeho věci Ústavním soudem.
2. Stěžovatel ve věci péče o nezletilé děti, která je vedena u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 0 P 35/12, podal žalobu pro zmatečnost směřující k blíže neoznačenému rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Co 45/2018. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně usnesením ze dne 6. srpna 2018 č. j. 28 Co 45/2018-12 vyslovil, že se k podané žalobě pro zmatečnost nepřihlíží. Následně stěžovatel podal mimo jiné žádost o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce, o níž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 11.
prosince 2018 č. j. 28 Co 45/2018-91 tak, že osvobození od soudních poplatků stěžovateli nepřiznal a zástupce mu neustanovil. Odvolání podané stěžovatelem proti uvedenému rozhodnutí bylo odmítnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2019 č. j. 4 Co 56/2019-132. Stěžovatel poté podal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, konkrétní úkon, jenž měl být proveden, však neoznačil. O tomto návrhu přísluší rozhodnout Vrchnímu soudu v Praze, konkrétně soudnímu oddělení 14 Cmo ve složení JUDr.
Olga Římalová, Mgr. Ing. David Bokr, Mgr. Kateřina Horáková a JUDr. Michaela Janoušková. V průběhu řízení u Vrchního soudu v Praze namítal stěžovatel podjatost výše označených soudců senátu 14 Cmo. Důvod pro jejich vyloučení spatřoval v jejich "podřízeném vztahu" k předsedovi Vrchního soudu v Praze JUDr. Jaroslavu Burešovi, který má mít ke stěžovateli zjevně nepřátelský vztah.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 2. srpna 2019 sp. zn. 30 Nd 225/2019 rozhodl, že výše označení soudci Vrchního soudu v Praze nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. UL 23/2019.
4. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
5. Ústavní soud akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení, nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo.
Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: jednak rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.
6. Uvedeným způsobem Ústavní soud ve své konstantní judikatuře přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2949/19 ze dne 26. září 2019, sp. zn. II. ÚS 479/19 ze dne 9. října 2019, sp. zn. I. ÚS 2979/19 ze dne 8. října 2019, sp. zn. II. ÚS 2188/19 ze dne 30. července 2019, sp. zn. IV. ÚS 1613/19 ze dne 28. června 2019, sp. zn. I.
ÚS 4079/17 ze dne 20. února 2018, sp. zn. II. ÚS 3005/17 ze dne 13. října 2017, sp. zn. I. ÚS 359/16 ze dne 18. ledna 2017, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. března 2016 či sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. března 2015). Námitka podjatosti tak může být argumentem stěžovatele i v dalších fázích soudního řízení, respektive v řízeních o opravných prostředcích. Ústavní soud pak může přistoupit k přezkumu ústavnosti postupu obecných soudů až v okamžiku, kdy bude jimi vedené řízení ukončeno. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými lze tvrzené pochybení napravit.
7. Tento závěr se plně uplatní i v posuzovaném případě, kdy je ústavní stížností napadeno rozhodnutí Nejvyššího soudu o nevyloučení soudců vrchního soudu. Z pohledu ústavního přezkumu a subsidiarity ústavní stížnosti je podstatné, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze považovat za konečné, řízení ve věci stále pokračuje a stěžovateli jsou k dispozici další procesní prostředky, kterými je napravitelné případné pochybení v otázce obsazení soudu.
8. Závěrem Ústavní soud konstatuje, tak jako v usneseních sp. zn. II. ÚS 2946/19 ze dne 17. září 2019 a sp. zn. III. ÚS 2949/19 ze dne 26. září 2019, vydaných v obdobné věci stěžovatele, přestože stěžovatel formálně v ústavní stížnosti navrhoval vyslovit porušení svých základních práv postupem Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 co do přidělování jeho věcí pouze jednomu senátu v označených řízeních vedených v souvislosti s opatrovnickou věcí stěžovatele, respektive jeho dětí, a co do nevyhovění jeho žádosti na osvobození od soudních poplatků a přidělení právního zástupce, a dále navrhoval zrušení rozhodnutí vydaných Nejvyšším soudem, Vrchním soudem v Praze a Městským soudem v Praze i další na ně navazující rozhodnutí, Ústavní soud podle obsahu ústavní stížnosti shledal, že směřuje toliko proti v záhlaví označenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, které také jako jediné bylo přiloženo k ústavní stížnosti.
Nadto pokud by snad stěžovatel mínil ústavní stížností napadnout i jiná rozhodnutí jiných soudů, Ústavní soud podotýká, že tato rozhodnutí nijak blíže nekonkretizoval, ani údajem o dni jejich vydání či číslem listu, ani popisem jejich podstaty či obsahu; navíc není ani zřejmé, že ve stěžovatelem zmíněných řízeních, vyjma řízení před Nejvyšším soudem, již vůbec došlo k vydání nějakých rozhodnutí způsobilých ústavního přezkumu. Pokud stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti rozporuje postup Městského soudu v Praze, Ústavní soud konstatuje, že ze samotné ústavní stížnosti není zřejmé, že by již městský soud provedl jakýkoli úkon, který by byl s to porušit ústavně zaručená práva stěžovatele.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána předčasně a je nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nebyly splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
10. O žádosti na přednostní projednání ústavní stížnosti (podle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2019
David Uhlíř v. r. soudce zpravodaj