Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti MVDr. Lindy Kadlečkové, zastoupené JUDr. Janou Dvořákovou Závodskou, advokátkou se sídlem Dukelských hrdinů 406/23, Praha 7 proti výroku II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2021 č. j. 20 Co 262/2021-132, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, odst. 4 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví označených výroků rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo v řízení o určení vlastnictví rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností nejprve zabýval z hlediska splnění procesních podmínek její přijatelnosti, tedy jestli vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že jde o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal před jejím podáním všechny procesní prostředky, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci.
Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až poté, co náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Pojem "vyčerpání" ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom znamená, že dojde nejen k uplatnění příslušného procesního prostředku, ale i k dosažení rozhodnutí o něm. Jestliže je přípustný opravný prostředek podán, je nezbytné vyčkat rozhodnutí o něm a až poté ústavní stížností napadnout také na jeho základě vydané rozhodnutí.
K případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; takový postup by byl v rozporu s principem právní jistoty.
V předmětné věci Ústavní soud v rámci řízení o podané ústavní stížnosti zjistil, že žalované podaly dne 13. 12. 2021 dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 262/2021-132 a "v současné době je vybírán soudní poplatek za dovolání s tím, že příslušný spis bude předložen Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání".
Stěžovatelka doručila předmětnou ústavní stížnost Ústavnímu soudu dne 3. 11. 2021, přičemž odvíjela lhůtu k podání ústavní stížnosti od doručení výše označeného rozsudku městského soudu s tím, že dovolání jen proti výroku o nákladech řízení není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Tím nepochybně měla za splněnou i podmínku vyčerpání procesních prostředků ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
K tomu Ústavní soud uvádí, že je třeba vzít v úvahu, že podáním mimořádného opravného prostředku žalovanými v předmětné věci i v případě již zahájeného řízení o podané ústavní stížnosti stěžovatelky není podmínka vyčerpání procesního prostředku (§ 72 odst. 3) splněna, pokud nebylo (před jejím podáním) dosaženo rozhodnutí o podaném mimořádném opravném prostředku. Nejvyšší soud v rámci řízení o podaném dovolání může dovoláním napadené rozhodnutí zrušit a tím by nepochybně došlo i k novému rozhodování soudu (soudů) o nákladech řízení.
V této procesní situaci však není důvod, aby Ústavní soud řízení o předmětné ústavní stížnosti přerušil a vyčkával rozhodnutí o podaném dovolání, jestliže stěžovatelce nic nebrání, aby po doručení rozhodnutí o dovolání, resp. rozhodnutí na ně navazující, podala novou ústavní stížnost, bude-li nadále přesvědčena, že k tomu má důvody. Lhůta k podání ústavní stížnosti podle ustanovení § 72 odst. 3, odst. 4 zákona o Ústavním soudu bude stěžovatelce v takovém případě zachována. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2022
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. soudce zpravodaj