Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Benet, a. s., se sídlem Praha 8, Sokolovská 25, zastoupené Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 23, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2009, čj. 8 Afs 14/2009 - 174, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2008, čj. 8 Ca 122/2007 - 126, rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 23. 9. 2004, čj. FŘ - 12694/13/03, čj. FŘ-12696/13/03 a čj. FŘ-12700/13/03, a proti dodatečným platebním výměrům na daň z přidané hodnoty Finančního úřadu pro Prahu 8 ze dne 19. l1. 2002, čj. 204202/02/008512/7864, čj. 204182/02/008512/7864 a čj. 204170/02/008512/7864, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas se závěrem obecných soudů a orgánů správce daně, podle kterého jí přijatá zdanitelná plnění od společnosti Alpeko plus, s. r. o., byla získána podvodem. Tvrdí, že nesrovnalosti, na jejichž základě měla odhalit podvod, nastaly až poté, co byly dodávky zlata realizovány. Pokud by o podvodu svého obchodního partnera věděla, nikdy by s ním obchodní transakci nerealizovala.
Závěry obecných soudů, že stěžovatelka mohla o podvodu vědět již v době, kdy probíhaly jednotlivé obchodní transakce, považuje za nesprávné. Nemají oporu v provedeném dokazování, ve kterém nebylo ani správcem daně ani obecnými soudy objektivně prokázáno, že věděla nebo měla vědět, že plnění jsou zasažena podvodem na dani z přidané hodnoty. Stěžovatelka poukázala na rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Optigen a Kittel a dovodila nutnost jejich použití pro "eurokonformní" výklad ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Tím by obecné soudy musely dospět k závěru, že uplatnit nárok na odpočet daně z přidané hodnoty je možné i v případě, kdy daňový doklad obsahuje všechny předepsané náležitosti, ale plnění, které dokládá, bylo zasaženo podvodem. Stěžovatelka, která o podvodu na dani z přidané hodnoty nevěděla a ani vědět nemohla, je tak nepřiznáním nároku na odpočet daně z přidané hodnoty neoprávněně sankcionována.
Žaloby proti rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu byly Městským soudem v Praze spojeny ke společnému projednání a rozsudkem ze dne 23. 9. 2008, čj. 8 Ca 122/2007 - 126, zamítnuty. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 31. 8. 2009, čj. 8 Afs 14/2009 - 174.
Ústavní soud není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03 ).
Takový zásah však Ústavní soud ve zkoumané věci neshledal. V předložené ústavní stížnosti stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v postupu správce daně a obecných soudů, které údajně dostatečně neprokázaly její vědomost o podvodné povaze uskutečněných obchodních transakcí se společností Alpeko plus, s. r. o. Rozhodnutí obecných soudů a správce daně napadená ústavní stížností se přitom týkají totožného skutkového základu, který stěžovatelka ze stejných důvodů jako v jejích předcházejících ústavních stížnostech, které byly Ústavním soudem odmítnuty jako zjevně neopodstatněné (viz sp. zn. III. ÚS 1061/09 ze dne 19. 11. 2009 a sp. zn. III. ÚS 142/10 ze dne 27. 1. 2010).
Ve svých předcházejících rozhodnutích o ústavních stížnostech stěžovatelky Ústavní soud mimo jiné uvedl, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou. Tak je tomu i v posuzovaném případě, neboť obsahem ústavní stížnosti je pouhé opakování argumentace, se kterou se již Ústavní soud v citovaných rozhodnutích vypořádal, a proto na ně pro stručnost pouze odkazuje. Ani v této nově předložené ústavní stížnosti nebylo shledáno porušení jejího práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví, a tedy ani důvod pro odchýlení se od závěrů v předcházejících rozhodnutích vyslovených.
Ústavní soud proto uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, v posuzované věci neshledal. Proto její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 23. února 2010
Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu