Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti K. H., zastoupené Mgr. Juditou Pelechovou, advokátkou se sídlem Čs. legií 1364/20, 702 00 Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 29/2018-127 ze dne 23. 5. 2018, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, č. j. 52 Nc 4766/2017-80 ze dne 8. 12. 2017 bylo rozhodnuto o úpravě péče o děti a vyživovacích povinnostech tak, že nezletilé děti stěžovatelky jí byly svěřeny pro dobu před i po rozvodu do její péče a otci bylo stanoveno výživné v celkové výši 14 000 Kč měsíčně, z toho 7 500 Kč na nezl. N. a 6 500 Kč na nezl. T. Současně soud rozhodl o nedoplatku na výživném, který stanovil za období od 1. 4. 2017 do 31. 12. 2017 ve výši 54 750 Kč u nezl. N. a 45 750 Kč u nezl. T. K odvolání otce proti výrokům o výživném Krajský soud v Ostravě v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že počínaje 1. 4. 2017, jakož i pro dobu po rozvodu manželství, stanovil výživné pro nezl. N. ve výši 4 500 Kč a pro nezl. T. ve výši 3 800 Kč. Dlužné výživné vyčíslil částkou 22 100 Kč pro nezl. N. a částkou 18 500 Kč pro nezletilou T.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka uvedla, že krajský soud vyměřil výživné ve výši, které neodpovídá ani minimální procentuální částce stanovené na základě doporučujících tabulek pro stanovení výše výživného. Ve svém odůvodnění sice uvedl, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními okresního soudu, avšak vzdor tomu uzavřel, že nespatřuje důvod k tomu, aby vycházel z fikce příjmů, jak mu stanovuje zákon. Tím však zcela popřel své tvrzení, že skutková zjištění okresního soudu jsou správná. Stěžovatelka uzavřela, že krajský soud svou změnou rozhodnutí a zcela nedostatečným odůvodněním jí upřel právo na spravedlivý proces. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud přisvědčuje stěžovatelce v tom směru, že odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu mohlo být pečlivější, a tím i přesvědčivější, přesto důvod k zásahu a zrušení rozhodnutí krajského soudu Ústavní soud neshledal. Krajský soud sice na rozdíl od okresního soudu nepoužil ustanovení § 916 občanského zákoníku (dále též "o. z.") obsahujícího fikci průměrného měsíčního příjmu v případě řádného nedoložení příjmů, nicméně nelze přehlédnout, že tak postupoval i v případě stěžovatelky, na niž by jinak mohla fikce též dopadnout (bez významu je tu zkoumání, zda se tak stalo údajným přehlédnutím pokynu stěžovatelkou, jak tvrdí v ústavní stížnosti, nebo jinak).
Potvrdil-li krajský soud správnost skutkových zjištění, měl tím zjevně na mysli doložené příjmy otce nezletilých dětí, nikoli dílčí pochybnosti o příjmech, které okresní soud vedly k použití zmíněné fikce průměrného měsíčního příjmu dle § 916 o. z. Krajský soud, na rozdíl od okresního soudu, hodnotil předložené podklady k prokázání svých příjmů, které také podrobil vlastnímu hodnocení, jako dostatečné. Na tomto místě Ústavní soud podotýká, že přezkum úplnosti předložených dokladů prokazujících příjmy se ocitá vně pravomoci Ústavního soudu.
Výjimkou by byl jen naprostý exces (např. předložení jediné listiny dokládající toliko jednorázový příjem apod.), který však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Mimo přezkum Ústavního soudu leží též otázka konkrétní výše odvolacím soudem stanoveného (sníženého) výživného. Lze jen zopakovat, že krajský soud nepochybně mohl být i zde konkrétnější. Odvolací soud zvážil podíl stěžovatelky jako matky na osobní péči o děti, jejich rozdílné potřeby, jakož i zjištěné možnosti a schopnosti otce platit výživné.
Jakkoli se s tímto hodnocením stěžovatelka subjektivně neztotožňuje, nelze než uzavřít, že v rozhodnutí krajského soudu nelze spatřovat prvky libovůle. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 8. listopadu 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu