Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Aleny Tutschové, zastoupené Mgr. Tomášem Pauchem, advokátem se sídlem Sokolovská 695/115b, Praha 8, proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 10 Co 717/2024 ze dne 21. 6. 2024 a usnesení soudního exekutora Exekutorského úřadu Kladno JUDr. Ing. Petra Kučery č. j. 150 EX 3102/23-113 ze dne 4. 4. 2024, za účasti Krajského soudu v Plzni a soudního exekutora Exekutorského úřadu Kladno JUDr. Ing. Petra Kučery jako účastníků řízení a obchodní společnosti Cashdirect Two a. s. se sídlem Bozděchova 1840/7, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Proti stěžovatelce (povinné) bylo u v záhlaví označeného soudního exekutora vedeno exekuční řízení k vymožení pohledávky vedlejší účastnice (oprávněné). V záhlaví uvedeným usnesením exekutor zastavil exekuční řízení, uložil stěžovatelce nahradit náklady exekuce ve výši 273 145,40 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce. Z usnesení se podává, že stěžovatelka v exekučním řízení uhradila potřebnou částku a že jak ona, tak vedlejší účastnice navrhly zastavení exekuce. Exekutor shledal, že exekuce byla zahájena po právu, stěžovatelka v pariční lhůtě nesplnila povinnost uloženou jí pravomocným a vykonatelným rozsudkem a splnila ji až pod tlakem exekuce. Podle exekutora tak vedlejší účastnice neměla jinou možnost než využít služeb exekutora a vedení ani zastavení exekuce tak nezavinila. Exekutor konstatoval, že náklady exekuce byly zcela uhrazeny, proto ve výroku usnesení neuvedl lhůtu k plnění.
2. K odvolání stěžovatelky proti výrokům usnesení exekutora o náhradě nákladů řízení Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí exekutora. Krajský soud seznal, že v exekučním řízení byla vymožena částka odpovídající výši vymáhané pohledávky spolu s náklady exekuce a náklady vedlejší účastnice, a to pod tíhou exekuce, tj. v reakci na výzvu ke splnění vymáhané povinnosti ze dne 24. 10. 2023. Stěžovatelka oproti odvolání v žádném ze svých podání neoznačila část uhrazené pohledávky jako plnění jistoty podle § 54 odst. 6 exekučního řádu, jímž nyní argumentuje, a žádá, aby jí byla částka nákladů exekuce vrácena. Stěžovatelka podle krajského soudu v předchozím průběhu řízení nijak nenaznačila, že by šlo o depozitní platbu, naopak zmiňovala dlužné plnění. Nelze tak učinit jiný závěr, než že stěžovatelka plnila dobrovolně na samotnou vymáhanou pohledávku, a to pod tíhou exekuce v exekutorem stanovené lhůtě.
3. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 89 odst. 2 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a dále 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka nejdříve uvedla, že ji krajský soud nesprávně poučil o přípustnosti dovolání a jeho podání prostřednictvím soudního exekutora, který rozhodoval v prvním stupni. Jelikož stěžovatelka podala dovolání v souladu s poučením u soudního exekutora (který jí po uplynutí lhůty sdělil, že není podacím místem pro dovolání), uplynula jí lhůta k dovolání, jakož případně i k podání ústavní stížnosti. V důsledku chybného poučení má stěžovatelka za to, že by pro posouzení včasnosti ústavní stížnosti měl být použit § 240 odst. 3 občanského soudního řádu (o. s. ř.) o prodloužení lhůty při chybném poučení o možnosti podat dovolání.
4. Dále stěžovatelka zejména namítá, že nezavinila zastavení exekuce a neměla by hradit náklady řízení. Složení jistoty za účelem odstranění zákazu nakládání s majetkem exekutor a krajský soud chybně vyhodnotili jako zavinění zastavení exekuce stěžovatelkou. Přitom však stěžovatelka vyjádřila svůj nesouhlas s exekucí. Z časové posloupnosti má být zřejmé, že exekutor zastavil exekuci kvůli vadám exekučních titulů. Právní názor exekutora a soudu podle stěžovatelky porušuje rovnost účastníků řízení a je rozporný se závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2511/16
ze dne 4. 1. 2017. Z nálezu stěžovatelka dovozuje, že v obdobných případech jako je ten její je povinnost k náhradě nákladů řízení ukládána straně oprávněné, neboť ta má z důvodu procesního postavení největší možnost domoci se náhrady škody na státu.
5. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
6. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být ústavní stížnost podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně práva poskytuje. Stěžovatelka poukazuje na nesprávnost poučení krajského soudu o přípustnosti dovolání prostřednictvím exekutora, v důsledku čehož uplynula lhůta k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud se stěžovatelkou souhlasí. Stěžovatelka se řídila nesprávným poučením, pročež jí uplynula lhůta k podání dovolání - bylo-li by přípustné - a pokud by přípustné nebylo, tak k podání ústavní stížnosti.
Proti napadenému usnesení krajského soudu nebylo dovolání přípustné [viz § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nebo např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1447/2024 ze dne 26. 6. 2024]. Krajský soud tedy poučil stěžovatelku nesprávně ve dvou ohledech; jednak o přípustnosti dovolání, jednak o orgánu, jehož prostřednictvím se dovolání podává. Jelikož dovolání proti usnesení krajského soudu ze zákona přípustné není, je jediným nabízejícím se prostředkem ochrany stěžovatelčina práva ústavní stížnost.
Lhůta k podání ústavní stížnost však uplynula nikoli vinou stěžovatelky (ačkoli hodno podotknout, že při zastoupení advokátem bylo během dvouměsíčního běhu lhůty možno tuto chybu odhalit). V souladu se svou judikaturou tak Ústavní soud považuje ústavní stížnost za včasnou.
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených.
8. Ústavní soud připomíná, že k problematice náhrad nákladů řízení se staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně. Byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít (obecně vzato) citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva nebo svobody stěžovatelů.
9. Posuzovaná věc se nevymyká výše uvedeným postulátům, a ústavní stížnost je tak zjevně neopodstatněná. Většina stěžovatelčiných námitek je mimoběžná s obsahem napadených rozhodnutí. Ta jsou založena na závěru, že stěžovatelka plnila povinnost jí uloženou exekučním titulem až pod tlakem exekuce. Jinými slovy náklady exekučního řízení vznikly důvodně a stejně jako samo zastavení exekuce je zavinila stěžovatelka. Tento závěr je v napadených usneseních dostatečně podrobně a srozumitelně odůvodněn.
Z napadených rozhodnutí ani náznakem neplyne, že by exekutor zastavil řízení kvůli vadě exekučního titulu, jak tvrdí stěžovatelka. V tomto ohledu by navíc stěžovatelka musela vysvětlit, proč vymáhanou částku ve lhůtě exekutorem určené dobrovolně zaplatila, měl-li podle ní exekutor za to, že je exekuční titul vadný. Tvrdí-li stěžovatelka naopak, že plnila na výše zmíněnou jistotou, nikoli samotnou vymáhanou pohledávku, pak toto tvrzení nijak neprokázala. Celkově vzato tak ani blíže neodůvodnila, proč by napadená rozhodnutí obsahovala takové mimořádné pochybení, které by je při výše naznačeném omezeném ústavněprávním přezkumu posouvalo do ústavněprávně relevantní roviny.
10. Nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 2511/16
není k posuzované věci přiléhavý, neboť v odkazovaném řízení vznikla zvláštní situace, v níž na základě pochybení nalézacího soudu neměli nést náklady exekučního řízení oprávněný ani povinný, ani exekutor, což zjevně není stěžovatelčin případ (blíže srov. bod 15 odůvodnění usnesení krajského soudu).
11. Ústavní soud neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatelky. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků její ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
5. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
6. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být ústavní stížnost podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně práva poskytuje. Stěžovatelka poukazuje na nesprávnost poučení krajského soudu o přípustnosti dovolání prostřednictvím exekutora, v důsledku čehož uplynula lhůta k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud se stěžovatelkou souhlasí. Stěžovatelka se řídila nesprávným poučením, pročež jí uplynula lhůta k podání dovolání - bylo-li by přípustné - a pokud by přípustné nebylo, tak k podání ústavní stížnosti. Proti napadenému usnesení krajského soudu nebylo dovolání přípustné [viz § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nebo např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1447/2024 ze dne 26. 6. 2024]. Krajský soud tedy poučil stěžovatelku nesprávně ve dvou ohledech; jednak o přípustnosti dovolání, jednak o orgánu, jehož prostřednictvím se dovolání podává. Jelikož dovolání proti usnesení krajského soudu ze zákona přípustné není, je jediným nabízejícím se prostředkem ochrany stěžovatelčina práva ústavní stížnost. Lhůta k podání ústavní stížnost však uplynula nikoli vinou stěžovatelky (ačkoli hodno podotknout, že při zastoupení advokátem bylo během dvouměsíčního běhu lhůty možno tuto chybu odhalit). V souladu se svou judikaturou tak Ústavní soud považuje ústavní stížnost za včasnou.
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených.
8. Ústavní soud připomíná, že k problematice náhrad nákladů řízení se staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně. Byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít (obecně vzato) citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva nebo svobody stěžovatelů.
9. Posuzovaná věc se nevymyká výše uvedeným postulátům, a ústavní stížnost je tak zjevně neopodstatněná. Většina stěžovatelčiných námitek je mimoběžná s obsahem napadených rozhodnutí. Ta jsou založena na závěru, že stěžovatelka plnila povinnost jí uloženou exekučním titulem až pod tlakem exekuce. Jinými slovy náklady exekučního řízení vznikly důvodně a stejně jako samo zastavení exekuce je zavinila stěžovatelka. Tento závěr je v napadených usneseních dostatečně podrobně a srozumitelně odůvodněn. Z napadených rozhodnutí ani náznakem neplyne, že by exekutor zastavil řízení kvůli vadě exekučního titulu, jak tvrdí stěžovatelka. V tomto ohledu by navíc stěžovatelka musela vysvětlit, proč vymáhanou částku ve lhůtě exekutorem určené dobrovolně zaplatila, měl-li podle ní exekutor za to, že je exekuční titul vadný. Tvrdí-li stěžovatelka naopak, že plnila na výše zmíněnou jistotou, nikoli samotnou vymáhanou pohledávku, pak toto tvrzení nijak neprokázala. Celkově vzato tak ani blíže neodůvodnila, proč by napadená rozhodnutí obsahovala takové mimořádné pochybení, které by je při výše naznačeném omezeném ústavněprávním přezkumu posouvalo do ústavněprávně relevantní roviny.
10. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2511/16 není k posuzované věci přiléhavý, neboť v odkazovaném řízení vznikla zvláštní situace, v níž na základě pochybení nalézacího soudu neměli nést náklady exekučního řízení oprávněný ani povinný, ani exekutor, což zjevně není stěžovatelčin případ (blíže srov. bod 15 odůvodnění usnesení krajského soudu).
11. Ústavní soud neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatelky. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků její ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. ledna 2025 Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu