Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. P., zastoupené JUDr. M. H., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 9. 1996, sp. zn. 17 C 422/95, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 1998, sp. zn. 18 Co 307/97,
takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
V záhlaví uvedenými rozsudky byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby Ústavní soud zrušil oba tyto rozsudky, jimiž soudy zamítly žalobu, aby jí byl vydán rodinný dům čp. 868 v P. 6 a pozemky č. kat. 3273 a 3274 v rámci restituce. Městský soud zde zaujal stejný právní názor jako soud prvního stupně, když i podle jeho názoru žalující strana nesplňovala podmínku zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť v době původní lhůty k uplatnění nároku, tj. od 1. 4. 1991 do 1. 10. 1991, neměla české státní občanství.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovila názor, že uvedenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 90 Ústavy ČR, který soudu ukládá stanoveným způsobem a tedy i v souladu s o. s. ř. poskytovat ochranu základním lidským a občanským právům. Stěžovatelka je přesvědčena, že současně bylo porušeno i právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zároveň i právo garantované čl. 4 odst. 1 téhož ústavního dokumentu. Mezi základní práva občana totiž patří právo na soukromý majetek a z tohoto práva analogicky vyplývá i právo na vrácení tohoto majetku, který mu byl protiprávně odňat.
K tomu je ovšem v prvé řadě třeba uvést, že návrh stěžovatelky je třeba především posuzovat podle zákona o mimosoudních rehabilitacích (č. 87/1991 Sb.), což je speciální zákon.
Z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v roce 1990 na základě naturalizace, tj. po získání amerického občanství, ztratila československé občanství. Občanství ČR znovu získala Listinou o udělení státního občanství České republiky, datovanou dnem 23. 12. 1992. Z toho vyplývá, že stěžovatelka nemohla být oprávněnou osobou podle § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,, ani podle § 19 téhož zákona, který se týká osob rehabilitovaných podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích. Oprávněnou osobou se nestala ani na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, č. 164/94 Sb., který zrušil s účinností ke dni 1. 11. 1994 část výše zmíněného ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., a to tak, že byla vypuštěna podmínka trvalého pobytu na území České republiky a zároveň pro ty osoby, jichž se toto ustanovení dotýkalo, stanovil nově lhůty pro uplatnění jejich nároků v § 5 odst. 2 a odst. 4. Tento nález však nic nezměnil na podmínce, že oprávněnou osobou může být nadále jen fyzická osoba, pokud je státním občanem České republiky.
Z výše uvedeného musel Ústavní soud dospět k závěru, že stěžovatelka není osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. a nemohla jí být poskytována ochrana podle Listiny základních práv a svobod či Ústavy ČR, když předmětná restituční práva jí nepřináležela. Ústavní soud v daném případě nezjistil, že by byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky a návrh ústavní stížnosti musel považovat za návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 1998 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu