Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní společnosti IMK Industrie Montagen Klötze GmbH, se sídlem Klötze, Am Eichholz 4, Spolková republika Německo, zastoupené Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou se sídlem Praha 10, V Nových domcích 13, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2015, č. j. 4 Cmo 132/2015-189, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 27. 5. 2015, č. j. 39 Cm 64/2011-181, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 27. 5. 2015, č. j. 39 Cm 64/2011-181, bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatelce zaplacený soudní poplatek nevrací. Soudní poplatek činil 28.130,- Kč.
4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2015, č. j. 4 Cmo 132/2015-189, potvrzeno (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatelce nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že ve věci nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady pro vrácení soudního poplatku, neboť ke zpětvzetí návrhu nedošlo před prvním jednáním ve věci tak, jak předpokládá § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), a před rozhodnutím soudu ve věci nedošlo ani ke schválení soudního smíru účastníků řízení podle § 10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
8. Obecné soudy v nyní posuzovaném případě aplikovaly procesní úpravu zákona o soudních poplatcích, konkrétně § 10 odst. 3 a odst. 7. Soudy obou stupňů v této souvislosti své právní závěry v napadených rozhodnutích, která nelze označit za formalistická nebo rozporná s obecnými zásadami spravedlnosti, řádně odůvodnily, přičemž Ústavní soud nemá, co by soudům v této souvislosti vytkl.
9. Pochybení obecných soudů s ústavní intenzitou Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Rozhodnutí o nevrácení soudního poplatku z důvodu, že soudní řízení nebylo pro zpětvzetí vzájemného návrhu zastaveno před prvním jednáním ve věci a před rozhodnutím soudu o věci nebyl ani schválen soudní smír účastníků řízení, nevybočuje z ústavních kautel (shodně viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3202/15 ze dne 19. 11. 2015, jímž bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti téže stěžovatelky).
10. Ústavní soud v této souvislosti nemohl přisvědčit ani tvrzení stěžovatelky, že by soudy provedený výklad § 10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích byl protiústavní.
11. Podle § 10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích platí, „že soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč, v případě schválení smíru mezi účastníky řízení před tím, než je ve věci samé rozhodnuto. Byl-li smír schválen pouze v části předmětu řízení, vrátí soud odpovídající část poplatku; věta první se použije obdobně.“
12. Soudy v nyní souzené věci dospěly k závěru, že podmínky pro vrácení zaplaceného soudního poplatku dle právě citovaného ustanovení jsou splněny tehdy, došlo-li dříve, než bylo ve věci samé rozhodnuto, ke schválení smíru soudem. To se však v nyní posuzovaném případě dle názoru obecných soudů nestalo, neboť soudní smír nebyl mezi stěžovatelkou a tehdejším žalobcem uzavřen, přičemž uzavření mimosoudní dohody účastníků, která byla důvodem pro zpětvzetí jejich návrhů, nelze za uzavření soudního smíru považovat.
Tento závěr Ústavní soud považuje za ústavně konformní, věcně správný, jakož i souladný s ustálenou soudní judikaturou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1714/2015, dostupné na www.nsoud.cz). Je tomu tak proto, že předmětné ustanovení výslovně zmiňuje případ, kdy dojde ke „schválení smíru mezi účastníky řízení“. Z právě uvedené dikce je dle názoru Ústavního soudu zřejmé, že je tím míněna situace, kdy soud schválí smír uzavřený účastníky řízení postupem dle § 99 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“), nikoli situace, kdy je mimosoudní cestou uzavřena dohoda o narovnání, která však schválení ze strany soudu nepodléhá.
V této souvislosti nelze akceptovat názor stěžovatelky, že pod předmětné ustanovení lze podřadit i „stranami schválený smír smluvní.“ To proto, že vůle stran k uzavření smíru je vlastním pojmovým znakem smíru coby dvoustranného dispozitivního právního jednání, bez jejíž existence by k uzavření smíru vůbec nemohlo dojít. Je-li zde vůle stran ke smíru a je-li tato relevantním způsobem navenek projevena, je třeba hovořit o uzavření (vzniku) smíru, nikoli o jeho schválení, za které je dle názoru Ústavního soudu naopak třeba považovat postup soudu dle § 99 odst. 2 občanského soudního řádu.
13. Právě uvedený výklad je pak zcela v souladu též s úmyslem zákonodárce, vyjádřeným v Důvodové zprávě k zákonu č. 218/2011 Sb., jímž došlo k zakotvení předmětného ustanovení do zákona o soudních poplatcích, jehož se stěžovatelka ve své ústavní stížnosti dovolává, přičemž poukazuje na to, že cílem zákonodárce dle důvodové zprávy bylo „posílit motivaci účastníků ke smírnému vyřešení sporu“. Byť lze souhlasit se stěžovatelkou v tom ohledu, že dle důvodové zprávy bylo smyslem zakotvení nového ustanovení § 10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích posílení motivace účastníků řízení ke smírnému vyřešení jejich sporu, nelze s ní již souhlasit v tom ohledu, že by z důvodové zprávy zároveň vyplývalo, že by se předmětné ustanovení mělo vztahovat i na případy, kdy došlo k mimosoudnímu narovnání bez toho, že by toto narovnání bylo následně schváleno soudem.
To proto, že důvodová zpráva na stejném místě, z něhož stěžovatelka ve své ústavní stížnosti cituje, uvádí též to, že „[n]ové ustanovení § 10 odst. 7 navrhuje na rozdíl od platné právní úpravy rozšířit institut vracení soudního poplatku i na případy, kdy je mezi účastníky řízení uzavřen smír, který je následně schválen soudem.“ Tuto část důvodové zprávy však již stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nijak nezmiňuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. února 2016
Tomáš Lichovník v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu