Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky J. L., zastoupené advokátem Mgr. Martinem Vovsíkem, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. října 2025 č. j. 56 Co 197/2025-799, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a R. L. a nezletilé J. L., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka (matka) se před soudy domáhala zvýšení výživného, které otec platí jejich společné dceři. Okresní soud stěžovatelce zčásti vyhověl. Proti jeho rozhodnutí se stěžovatelka odvolala. Krajský soud v Plzni jako odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že výživné zvýšil ještě více - ani tak ale nevyhověl stěžovatelce v celém rozsahu (napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2025 č. j. 56 Co 197/2025-799).
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že postupem krajského soudu došlo k porušení jejích práv zaručených v čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže.
5. Pokud jde o výši výživného, Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že toto posouzení je věcí úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné. Obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného (viz např. nález ze dne 14. 6. 2016
sp. zn. II. ÚS 756/16
, bod 10).
6. Krajský soud v Plzni ve svém rozhodnutí srozumitelně a dostatečně podrobně vysvětlil, jaká zjištění a argumenty ho vedly k jeho právním závěrům. Stěžovatelce zčásti vyhověl a výživné zvýšil. Nevyhověl jí v tom ohledu, že zpětně výživné zvýšil méně, než požadovala stěžovatelka. Také nevyhověl jejímu návrhu o ještě větší zvýšení výživného, který stěžovatelka vznesla až v řízení před odvolacím soudem. Krajský soud vyšel z judikatury Ústavního soudu a v souladu s ní uzavřel, že nadstandardní příjmy a majetek otce nutně neznamenají, že bude dítěti platit vysoce nadstandardní výživné. To by platilo obzvlášť v situaci, že by takové výživné umožnilo dítěti dlouhodobě či trvale bezpracný život i po ukončení přípravy na povolání (viz nález
IV. ÚS 650/15
, bod 30 a n.). V citovaném nálezu Ústavní soud mimo jiné uvedl, že je právem rodičů rozhodnout, s kolika penězi má dítě v daném věku hospodařit (citovaný nález, bod 32). Krajský soud tak vyhověl stěžovatelce jen částečně - to vše za situace, kdy jsou finanční potřeby dítěte podle provedených důkazů zjevně naplněny a krajský soud pouze zohledňoval zdražování a životní změny v životě dítěte.
7. Krajský soud navíc upozornil na to, že v řízení nebyla tvrzena ani prokázána rozdílná životní úroveň dítěte a otce. Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti v podstatě napadá skutkový stav zjištěný obecným soudem, aniž by stěžovatelka vznesla ústavněprávně relevantní argumentaci. Kromě toho stěžovatelka zakládá část své argumentace na tom, že krajský soud ani nezmínil její návrh podaný v odvolacím řízení. V tom se ale stěžovatelka mýlí (viz bod 5 napadeného rozsudku). Stěžovatelka také namítá, že soud neprovedl jí navržené důkazy. Není však povinností soudu provést všechny navržené důkazy, pokud nepřispějí k objasnění skutkového stavu, který je potřebný k rozhodnutí ve věci. Ve svém odůvodnění krajský soud vysvětlil, proč některé důkazy nepovažoval za relevantní, a Ústavní soud na jeho odůvodnění neshledává nic protiústavního.
8. Co se týče závěru soudů o relevantním příjmu otce, stěžovatelka tvrdí, že tento závěr je zcela zjevně nesprávný, protože otec má příjmy značně vyšší. Stěžovatelka tak svou argumentaci zakládá v podstatě na nesouhlasu s názorem soudu. Není však rolí Ústavního soudu posuzovat, zda je závěr soudu správný nebo nesprávný (protože s ním stěžovatelka nesouhlasí). Naopak, rolí Ústavního soudu je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný (§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu