Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. H. Ch., zastoupeného Mgr. Lenkou Urbanovou, advokátkou se sídlem Vápencová 569/13, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2009, sp. zn. 8 To 268/2009, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2009, sp. zn. 8 To 268/2009, takto:
Vykonatelnost usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2009, sp. zn. 8 To 268/2009, se odkládá do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
V ústavní stížnosti podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho základního práva na presumpci neviny a na zákonného soudce.
Městský soud v Praze napadeným usnesením zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 9 T 53/2007, kterým byl stěžovatel zproštěn obžaloby, a dále rozhodl, že se věc vrací soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Současně městský soud napadeným usnesením dle § 262 tr. řádu nařídil, aby trestní věc stěžovatele byla projednána jiným samosoudcem.
Stěžovatel s ústavní stížností rovněž spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud může podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
Podmínky citovaného ustanovení jsou podle názoru Ústavního soudu splněny. Odložení vykonatelnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Naopak, v případě že by Ústavní soud dal za pravdu stěžovateli (kupř. co se týče tvrzení o porušení práva na zákonného soudce tím, že městský soud nařídil projednání věci jiným soudcem), v mezidobí (do vydání příp. kasačního nálezu Ústavního soudu) proběhlé hlavní líčení (včetně event. rozhodnutí o vině a trestu), které je podle sdělení stěžovatele nařízeno již na den 8. 12. 2009, by nemohlo založit žádné procesní důsledky, a (mimo jiné) by tak zbytečně zatížilo i samotný soud, ostatní orgány činné v trestním řízení a případně osoby, které by se k takovému hlavnímu líčení dostavily. Z tohoto pohledu by tak realizace hlavního líčení neměla rozumný smysl.
Proto Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti vyhověl, aniž by tím výsledek řízení o ústavní stížnosti jakkoli předjímal.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2009
František Duchoň v.r.
předseda senátu
sp. zn. III.ÚS 62/95
, Sb. n. u., sv. 4, str. 243). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním procesním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem soudní moci vůbec, tedy i obecných soudů; Ústavní soud tak v této souvislosti představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech procesních nástrojů ostatních.
Pokud tedy stěžovatel napadl rozhodnutí, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena nalézacímu soudu k novému rozhodnutí, je třeba na takovou ústavní stížnost nahlížet jako na nepřípustnou, neboť v průběhu následného řízení přísluší stěžovateli celá řada procesních nástrojů k ochraně jeho práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost proti výroku I. napadeného usnesení jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
2) Podstatou ústavní stížnosti v této části je polemika stěžovatele ohledně interpretace a aplikace ustanovení § 262 věta první trestního řádu provedené odvolacím soudem.
Jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakuje, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je zásadně věcí obecných soudů; Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za další "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Ústavní soud proto není, resp. nemůže být v pozici arbitra, jenž by měl řešit případné konflikty mezi nalézacím a odvolacím soudem, resp. posuzovat správnost názorů toho kterého z nich. I zde, přesněji řečeno zvláště zde, je třeba vycházet ze zásad, které Ústavní soud zmínil výše. V daném případě je totiž markantní, že pokud by se Ústavní soud v této fázi řízení zabýval námitkami stěžovatele, které se (byť někdy nepřímo) dotýkají věcné správnosti úvah odvolacího soudu, zejména námitkami skutkového charakteru, mohl by tím v podstatě prejudikovat rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, což by bylo v rozporu s čl. 90 Ústavy České republiky i s principem minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti soudů obecných. Velice zdrženlivý přístup ze strany Ústavního soudu je zde tedy nezbytný.
Z tohoto důvodu nelze - v zásadě - pokládat za relevantní námitky (stěžovatele), jež se týkají věcné správnosti názoru odvolacího soudu, především pokud jde o vady v hodnocení důkazů, o skutkovou rovinu věci. O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, upravených zejména v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, by mohlo jít v případě, že by rozhodování soudu odvolacího neslo známky libovůle. Bylo by tomu tak zvláště tehdy, jestliže by byl odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle § 262 věta první trestního řádu náležitě neodůvodnil nebo pokud by takový závěr spočíval na důvodech evidentně nepřípadných (srov. metodologicky shodně např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 963/08
).
Odvolací soud se však v odůvodnění svého rozhodnutí danou otázkou podrobně zabýval. V souzené věci zrušil již původní rozhodnutí soudu prvního stupně (usnesením ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 8 To 337/2008) a teprve dalším kasačním usnesením (tj. napadeným usnesením) nařídil nové projednání a rozhodnutí věci jiným samosoudcem. Své rozhodnutí o projednání věci jiným samosoudcem postavil na tom, že nalézací soud opětovně (po druhé) nepřihlédl ke všem skutečnostem relevantním pro posouzení viny stěžovatele a k motivu jeho jednání. Uvedl, že je sice věcí nalézacího soudu, aby zhodnotil provedené důkazy podle svého vnitřního přesvědčení; toto zhodnocení však musí být logické a musí se opírat o všestranné a hluboké zhodnocení důkazů, jejich vzájemných souvislostí s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Odvolací soud měl tak (v napadeném usnesení) výhrady k rozhodnutí soudu prvního stupně v podstatě obdobné povahy jako tomu bylo v jeho prvém zrušujícím rozhodnutí, podle něhož soud prvního stupně nezhodnotil všechny důkazy a nepřihlédl ke všem rozhodným skutečnostem.
V konkrétnostech městský soud vytkl nalézacímu soudu především to, že se nezabýval skutečností, že stěžovatel jako prokurista prodal podnik bezdomovci za částku 10.000,- Kč, přestože hotovost podniku značně kupní cenu převyšovala. Výtku obdobnou přitom městský soud adresoval nalézacímu soudu již ve svém prvním kasačním usnesení, v němž uvedl, že ze smlouvy z 30. 7. 2003 je patrno, že se převádějí obchodní podíly, tj. vklad společnosti ve výši 100.000,- Kč, na L., který však uhradí převodci za převod obchodního podílu jen částku 10.000,- Kč. Tuto okolnost nalézací soud však do svých úvah opětovně nijak nepromítl, nereagoval na ni a nevypořádal se s ní. Městský soud rovněž vytkl nalézacímu soudu, že bez povšimnutí zůstala i okolnost, že stěžovatel se nepřesvědčil, zda bezdomovec L. má předpoklady pro vedení podniku, zda má nějaké zkušenosti s touto prací, zda má patřičné vzdělání, a bylo mu lhostejné, co se s podnikem stane. Výtku v obdobném duchu přitom městský soud adresoval nalézacímu soudu již ve svém prvním kasačním usnesení, kde uvedl v rozhodovacích důvodech, že se nalézací soud nezabýval skutečností, že bezdomovec L. neměl žádné zkušenosti s řízením podniku a jeho účetnictvím, že neměl ani patřičné vzdělání, a stěžovateli muselo být zřejmé, že L. nebude funkci vykonávat. Tuto okolnost nalézací soud však do svých úvah opětovně nijak nepromítl, nereagoval na ni a nevypořádal se s ní. Přitom již v prvním kasačním usnesení městský soud uvedl, že samotný stěžovatel doznal, že si byl vědom, že převod není zcela v pořádku vzhledem k finanční situaci společnosti. Ani na tuto skutečnost nalézací soud ve svém druhém zprošťujícím rozsudku nijak nereagoval. Odvolací soud v napadeném usnesení rovněž vytkl nalézacímu soudu, že bez povšimnutí zůstalo i písemné vyjádření L., že od stěžovatele obdržel malé peníze a zároveň příslib, že obdrží i mzdu i slíbené peníze formou prémií. Odvolací soud si v této souvislosti položil logickou otázku - což prvý soud neučinil - proč stěžovatel platil L. drobné finanční částky, jestliže ten koupil prostřednictvím stěžovatele podnik.
3) Pokud tedy soud prvního stupně nezhodnotil všechny provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, nepřihlédl ke všem skutečnostem relevantním pro posouzení viny stěžovatele, motivu jeho jednání, nešlo jen o formální vadu odůvodnění rozsudku ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu, ale také o postup odporující ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu. Soud prvního stupně tímto způsobem jednal opakovaně, což jako běžný postup akceptovat nelze. Ústavní soud považuje za podstatné, že sám Městský soud v Praze se k postupu dle § 262 věta první tr. řádu uchýlil až za situace, kdy již podruhé rušil rozhodnutí nalézacího soudu v původním složení. Za uvedeného stavu, z něhož je zřejmé, že soud prvního stupně dostatečně nenapravil nedostatky vytýkané mu již v dřívějším rozhodnutí, nelze odvolacímu soudu, který ve svém rozhodnutí dal najevo i pochybnosti o schopnosti či ochotě dosavadního samosoudce soudu prvního stupně věc posoudit objektivně, vytýkat aplikaci ustanovení § 262 věta prvá tr. řádu, kterou dostatečně a přiléhavě odůvodnil. Nelze tedy přisvědčit ani tvrzení stěžovatele o neústavním zásahu do jeho práva zaručovaného článkem 38 odst. 1 Listiny (srov. metodologicky obdobně např. usnesení I. ÚS 311/09).
Za této situace dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2010
Vojen Güttler v.r.
předseda senátu