Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů nadace FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG, reg. č. FL-0001,030.270-0, sídlem Bergstrasse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, a Hans Adam II. von und zu Liechtenstein, obou zastoupených Dr. iur. Erwinem Hanslikem, advokátem, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2023 č. j. 22 Cdo 2633/2021-523, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.
dubna 2021 č. j. 25 Co 57/2021-409 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. října 2020 č. j. 14 C 267/2018-321, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem, sídlem Panská 895/6, Praha 1 - Nové Město, státní organizace Správa železnic, sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1 - Nové Město, a státního podniku Lesy České republiky, s.
p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv na spravedlivý proces, vlastnit majetek a na ochranu soukromí a rodinného života.
2. Z ústavní stížnosti a jejich příloh se podává, že stěžovatelé se žalobou před civilními soudy domáhali vyklizení nemovitých věcí, pozemků v okrajových částech Prahy, případně určení vlastnického práva k nim či náhrady za ně. Stěžovatelka (nadace knížete z Lichtenštejna) tvrdí, že sporné věci vlastní jako univerzální dědic Františka Josefa II. Lichtenštejna (dále jen "zůstavitel"). Stěžovatel uvádí, že mu k nim jako nynější hlavě Lichtenštejnského knížectví náleží požívací práva odvozená z jejich vlastnictví stěžovatelky. V katastru nemovitostí je jako vlastník sporných věcí zapsán stát. Žalováni byli proto vedlejší účastníci, neboť jsou s nimi příslušní za stát hospodařit. Stěžovatelé v žalobě tvrdili, že sporné věci v roce 1945 stát fyzicky ovládl, ale neměl k tomu právní důvod, a jejich vlastníkem tak zůstal až do své smrti zůstavitel. Dekret presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, se podle nich nevztahoval na zůstavitele, ani na sporné věci.
3. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") žalobu stěžovatelů napadeným rozsudkem zamítl. Odkázal na ustálenou judikaturu vycházející ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493, č. 477/2005 Sb.) a rozhodnutí vydaná v obdobných věcech stěžovatelů. Upozornil, že mimo právní rámec restitučního zákonodárství se nelze domáhat určení vlastnického práva nebo vydání věci na základě zpochybnění správních a soudních rozhodnutí vydaných v souvislosti s konfiskací uskutečněnou před více než 70 lety. Stěžovatelé neuplatňují restituční nárok. Stát se v roce 1945 chopil držby sporných věcí podle konfiskačního výměru, který nyní nelze věcně přezkoumávat, a to ani z hlediska tvrzené diskriminace. Akceptuje-li stát, že v minulosti došlo ke konfiskaci majetku bez náhrady, není to samo o době v rozporu s ústavně zaručenými právy těchto osob. Stěžovatelům proto nesvědčí vlastnické či jiné z něj odvozené právo k uvedeným pozemkům.
4. Městský soud v Praze napadený rozsudek obvodního soudu k odvolání stěžovatelů potvrdil svým napadeným rozsudkem. Nejvyšší soud poté dovolání stěžovatelů napadeným usnesením odmítl, protože je neshledal přípustným. Věc se podle Nejvyššího soudu týká právních otázek i skutkových okolností, které v minulosti týž soud shodně vyřešil a není důvod se od tohoto řešení odchylovat.
5. Stěžovatelé tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a obecnými soudy odkazované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 se na věc nepoužije. Uvedené stanovisko převrací samotnou podstatu restitučního zákonodárství, neboť vlastníkům fakticky odňalo majetek. Ačkoli z Ústavy neplyne státu povinnost vrátit majetek, který nabyl nezákonně, nemůže nabýt majetek bez náhrady zákonem neupraveným postupem s poukazem na restituční předpisy. Účelem stanoviska bylo navíc chránit zájmy a dobrou víru soukromých osob; jeho uplatnění vůči majetku státu odporuje zásadě, že nikdo nemůže mít prospěch ze svého protiprávního jednání. Stěžovatelé namítají, že soudy dospěly k chybnému závěru o nemožnosti přezkoumávat konfiskační výměry, a tím jim rovněž odepřely projednání věci v plné jurisdikci. Nic jim v tom nebrání, pouze nemohou považovat majetek za zkonfiskovaný bez příslušného správního aktu. Zkoumání, kdo je vlastníkem pozemků, nelze nahrazovat jednoduchým ověřením, zda je žalovaný fakticky zabral.
6. K nicotnosti stěžovatelé tvrdí, že Okresní národní výbor v Olomouci zjevně neměl pravomoc vydat konfiskační výměr, neboť zůstavitel měl jako hlava státu imunity vůči jurisdikci a exekuci. V civilizovaných právních systémem je neslýchané, aby hlava cizího státu podléhala jurisdikci vnitrostátních orgánů; imunita hlavy státu ratione personae je absolutní a chrání také její soukromé jednání. Nicotnost dále dovozují z toho, že ke dni vydání konfiskačního výměru podle tehdejších právních předpisů Okresní národní výbor v Olomouci právně neexistoval, a nemohl tak vydat platné rozhodnutí. Soudy dále nepřípustně odmítly přezkum klíčových okolností věci a navržených důkazů, čímž porušily zásadu rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení. V rozporu s právem na rovné zacházení s nimi mělo být navíc ve vztahu k přístupu k soudu zacházeno odlišně od státu (poukazují na spor završený usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2130/17 , v němž soudy vyhověly žalobě státu na určení vlastnictví). Nejvyšší soud měl rovněž porušit jejich právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i právo na zákonného soudce, protože věc nepřidělil do senátu č. 21, do jehož agendy spadají mj. věci týkající se diplomatických výsad a imunit.
7. Dále stěžovatelé namítají, že soudy zasáhly do jejich práva vlastnit majetek. Tvrdí, že u některých pozemků bylo v katastru nemovitostí donedávna zapsáno vlastnictví zůstavitele, a současný stav je tak protiprávním omylem. Nejvyšší soud přitom v rozsudku ze dne 24. 6. 2021 č. j. 24 Cdo 3774/2020-242 konstatoval, že dekret ani konfiskační výměr nemohou být titulem pro vklad do katastru nemovitostí, neboť z nich konkrétně nevyplývá, jaký majetek měl být konfiskován. Výmazy zůstavitele z katastru nemovitostí na návrh státu proto byly nezákonné. Tvrdí, že mají přinejmenším legitimní očekávání, že stát pozemky vyklidí nebo jim vyplatí náhradu. Mohli se totiž důvodně považovat za vlastníky sporných pozemků, ačkoli nevstoupili do jejich držby; měli vlastnický zájem představující majetek. Současnou aplikací dekretu se stát zároveň dopustil diskriminace pro etnickou příslušnost zůstavitele, resp. stěžovatele. Hodlal-li stát svou protiprávní držbu legalizovat, měl majetek po právu vyvlastnit a za něj poskytnout náhradu. Stěžovatelé konečně namítají, že soudy porušily právo stěžovatele na ochranu jeho osobnostních práv. Použitím konfiskačního výměru, v němž jeho otce označily za osobu německé národnosti, implicitně určily i jeho etnickou příslušnost, navzdory jejich lichtenštejnské národní identitě.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatelé vyčerpali dostupné prostředky k ochraně svých práv, respektive žádné další k dispozici neměli (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Nyní posuzovaná věc se týká právních otázek, které již byly vyřešeny v nálezu pléna ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 10/24
, jímž Ústavní soud zamítl ústavní stížnost týchž stěžovatelů. Ústavní stížnost v nyní posuzované věci je téměř totožná s tou tehdejší; i přes některé formulační rozdíly se podstata uvedených věcí shoduje. Obě věci se týkají nároku stěžovatelů na vyklizení či náhradu za nemovité věci, jejichž vlastnické právo stěžovatelé tvrdí, protože stát je jejich právnímu předchůdci v roce 1945 protiprávně odňal. Ostatně Nejvyšší soud v nyní napadeném usnesení odkázal na usnesení ze dne 14. 3. 2023 č. j. 22 Cdo 3013/2022-1232, proti kterému směřovala ústavní stížnost právě ve věci sp. zn. Pl. ÚS 10/24
.
11. Plénum Ústavního soudu se v tomto nálezu přihlásilo ke své dlouhodobě ustálené judikatuře, a to ve shodě se senátními rozhodnutími ze dne 10. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 2130/17
a ze dne 7. 3. 2022
sp. zn. II. ÚS 657/22
. Ústavní soud přitom nemá žádný důvod se odchylovat od zde vyslovených závěrů, které plně dopadají i na nyní projednávaný případ.
12. V uvedeném nálezu pléna se Ústavní soud podrobně zabýval právními otázkami týkajícími se námitek chybějícího přezkumu v plné jurisdikci, tvrzené nicotnosti konfiskačního výměru, nemožnosti zpochybnění konfiskace, porušení práva na zákonného soudce, chybného posouzení imunity státu, zásahu do osobnostních práv či porušení legitimního očekávání, tedy všech těch, které stěžovatelé uplatňují i v této věci a které jsou zde rozhodné.
13. Ústavní soud v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 10/24
především připomněl, že konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. podléhaly všechny osoby německé a maďarské národnosti, bez ohledu na státní příslušnost, ledaže by se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československa. Ke konfiskaci docházelo s okamžitou platností a bez potřeby intabulace nabytím účinnosti dekretu dne 23. 6. 1945. O tom, zda jsou v konkrétním případě naplněny podmínky pro konfiskaci, v případě potřeby nebo na návrh deklaratorně rozhodovaly okresní národní výbory. Jejich závazné konfiskační výměry bylo možné právně zpochybnit pouze ve správním řízení, případně před správním soudem. Civilním soudům přitom nepříslušelo a nepřísluší je zpochybňovat či přezkoumávat.
14. Ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 10/24
tak civilní soudy postupovaly v souladu s ústavním pořádkem, když nevyhověly požadavku stěžovatelů, aby se zabývaly tvrzenými vadami konfiskačního výměru, kterým byl zůstavitel kategorizován. Námitky, že konfiskační výměr je nicotný, nejsou důvodné a vzhledem ke konstrukci dekretu ani relevantní. Navíc je třeba mít obecně na vědomí účinky plynutí času v kontextu restitučního zákonodárství (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005).
15. Krom uvedeného Ústavní soud zdůraznil, že konfiskaci sporných pozemků v roce 1945 nelze zpětně posuzovat z hlediska současných právních standardů, neboť byly konfiskovány před přijetím a účinností Listiny a Úmluvy. Stěžovatelé současně nemohou dovozovat legitimní očekávání nebo držbu ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stejně tak nepřisvědčil tvrzením, že soudy porušily právo stěžovatelů na ochranu soukromí a rodinný život.
16. Nosné stížnostní důvody, jakož i relevantní skutkové okolnosti jsou v nyní projednávané věci totožné. Ústavní soud proto následuje své výše nastíněné závěry vyslovené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24
, a proto v podrobnostech postačí na něj odkázat. Tím je předmět ústavní stížnosti vyčerpán. Ve smyslu uvedeného proto i nyní napadená rozhodnutí obstojí.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu