Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatelky S. B., zastoupené JUDr. Tomášem Soukupem, BA, advokátem, sídlem Mezírka 775/1, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 124/2024-54 ze dne 21. 8. 2024, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a) M. B., b) J. B., c) P. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že Krajský soud v Brně ("odvolací soud") porušil její základní práva zaručená především v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Vedlejší účastníci a) a b) ["rodiče"] se u civilních soudů proti stěžovatelce (jejich bývalé snaše) a vedlejšímu účastníkovi c) [jejich synovi] domáhali určení vlastnického práva k družstevnímu podílu v bytovém družstvu v důsledku odvolaní daru pro nevděk.
3. Rodiče vzali svoji původní žalobu zpět. Městský soud v Brně ("nalézací soud") usnesením č. j. 29 C 250/2022-43 ze dne 28. 3. 2024 řízení zastavil (výrok I.); rodičům zároveň uložil povinnost zaplatit stěžovatelce 16 940 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok II.). Ve vztahu mezi rodiči a synem nalézací soud rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
4. K odvolání rodičů odvolací soud změnil výrok II. prvostupňového rozhodnutí nalézacího soudu tak, že ve vztahu mezi rodiči a stěžovatelkou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok I. ústavní stížností napadeného usnesení); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. ústavní stížností napadeného usnesení). Odvolací soud dospěl k závěru, že striktní aplikace § 146 odst. 2 občanského soudního řádu není s ohledem na okolnosti případu namístě; náhradu nákladů řízení stěžovatelce je namístě nepřiznat podle § 150 občanského soudního řádu z důvodů okolností zvláštního zřetele hodných.
5. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka namítá, že odvolací soud porušil její základní práva, protože nespravedlivě rozhodl, že nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka nezavinila ani zahájení řízení, ani jeho zastavení; byla nucena se v řízení bránit, a proto jí vznikly náklady na právní zastoupení. Podle stěžovatelky nejsou skutečnosti, kterými odvolací soud odůvodnil aplikaci § 150 občanského soudního řádu (moderační nákladové právo soudu), skutečnostmi zvláštního zřetele hodnými: není rozhodné, že šlo o rodinný spor; potenciální dokazování citlivých a nepříjemných skutečností nemá význam pro rozhodování o nákladech řízení.
Je zároveň běžné, že žalobci jsou při podání žaloby přesvědčeni o svém právu; otázka náhrady nákladů řízení nesouvisí ani s tím, že stěžovatelka od rodičů dříve obdržela dar (členský podíl v bytovém družstvu). Zpětvzetí žaloby nebylo projevem dobré vůle rodičů vůči stěžovatelce; rodiče vzali žalobu zpět poté, co byli u prvního jednání poučeni o tom, jak těžké důkazní břemeno budou muset v řízení unést. Motivací pro zpětvzetí nebylo urovnání rodinných vztahů, ale vize možně prohry v řízení. Podle stěžovatelky je napadené rozhodnutí natolik excesivní, že si zaslouží ochranu ze strany garanta ústavnosti.
Napadeným rozhodnutím může být založena nepřijatelná rozhodovací praxe ve sporech o určení vlastnického práva z důvodu odvolání daru. Ustanovení § 150 občanského soudního řádu je nadužíváno, když je soudci "líto neúspěšné strany sporu". Odvolací soud stěžovatelce nedal možnost vyjádřit se k možnému využití moderačního práva stran nákladů řízení, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (kupříkladu nález sp. zn. III. ÚS 2397/17 ze dne 13. 2. 2018). Napadené rozhodnutí (vydané bez nařízení jednání) bylo pro stěžovatelku překvapivé, protože nemohla úvahy odvolacího soudu předvídat a odpovídajícím způsobem argumentovat.
Odvolací soud se rovněž nezabýval majetkovými, sociálními, osobními a dalšími poměry účastníků řízení.
6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k intenzitě případných zásahů do základních práv stěžovatelů. Ústavní soud proto obvykle odmítá ústavní stížnosti ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu, jimiž se rozumí ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou spíše zanedbatelné, tj. zjevně velmi nízké. Činí tak z důvodu zanedbatelnosti případného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který již z kvalitativního hlediska obecně není schopen založit porušení základních práv a svobod [viz např. usnesení III.
ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. V případě bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení (viz např. usnesení I. ÚS 2723/19 ze dne 11. 9. 2019). Vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí do 50 000 Kč možnost podat dovolání prostřednictvím § 238 odst. 1 písm. c), což není v obecné rovině v rozporu s čl.
36 odst. 1 Listiny, bylo by nesmyslné připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního.
9. Rozhoduje-li tedy Ústavní soud o částce bagatelní, předpokládá se, že ani případná nezákonnost rozhodnutí nebude mít za následek porušení základního práva, ledaže by byly účastníku řízení odepřeny přístup k soudu, možnost v řízení jednat nebo by rozhodnutí vydané v tomto řízení bylo nepřezkoumatelné [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2477/12 ze dne 21. 1. 2013 (N 16/68 SbNU 223)]. Meritorní posouzení tzv. bagatelní věci pak Ústavní soud přehodnocuje zpravidla jen v případech, kdy je stěžovatelem tvrzené nesprávné posouzení sporné otázky výsledkem ustálené či naopak nejednotné rozhodovací praxe obecných soudů, která brání tomu, aby bylo podústavní právo vyloženo a aplikováno ústavně konformním způsobem bez zásahu Ústavního soudu [nález sp. zn. II. ÚS 2460/17 ze dne 19. 3. 2018 (N 53/88 SbNU 699)].
10. V nyní projednávaném případě stěžovatelka brojí proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve zjevně bagatelní výši (v prvostupňovém rozhodnutí nalézací soud rodičům uložil povinnost zaplatit 16 940 Kč) a v ústavní stížnosti žádným způsobem netvrdí, proč by Ústavní soud měl výjimečně zasáhnout do rozhodování civilních soudů o bagatelních částkách.
11. Rozhodnutí odvolacího soudu není excesivní ani svévolné. Odvolací soud v odůvodnění uvedl několik důvodů, které považoval za skutečnosti zvláštního zřetele hodné. I kdyby s jejich hodnocením Ústavní soud v podústavní rovině nesouhlasil, neospravedlňovalo by to bez dalšího porušení základních práv stěžovatelky.
12. Namítá-li stěžovatelka, že neměla prostor vyjádřit se k aplikaci § 150 občanského soudního řádu, neodpovídá to skutečnosti. Jak vyplývá z napadeného usnesení, rodiče se aplikace citovaného ustanovení domáhali ve svém odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí nalézacího soudu (bod 3). Stěžovatelka následně ve vyjádření k odvolání přímo tvrdila, že "nejsou žádné důvody zvláštního zřetele vhodné [správně hodné], pro které by jí soud náhradu nákladů řízení neměl přiznat (bod 4).
13. Namítá-li stěžovatelka, že měl odvolací soud vzít v úvahu majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení, činí tak jen obecně. Stěžovatelku v tomto ohledu v řízení o ústavní stížnosti tíží důkazní břemeno ohledně kvalifikovaného porušení jejích základních práv, a to především s ohledem na výše zmíněný bagatelní charakter projednávané věci.
14. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní práva stěžovatelky, její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu