Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Langáškem o ústavní stížnosti Michaela Janovského, zastoupeného Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem, sídlem Ohradské náměstí 1621/5, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. srpna 2024 č. j. 16 Co 196/2024-940, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti v návětí uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že městský soud napadeným usnesením k odvolání žalovaného (nyní vedlejší účastník) zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, který je subsidiární a který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti. Podle citovaného ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
4. Povaze řízení o ústavní stížnosti by tudíž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy. Řízení o ústavní stížnosti připadá v úvahu teprve poté, co je řízení v dané věci již pravomocně skončeno, a to jako celek, a stěžovateli již skutečně nezbývá jiný prostředek k ochraně jeho práv, než je právě ústavní stížnost. Taková situace však v nyní posuzované věci zatím nenastala.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušit usnesení městského soudu, kterým byl zrušen meritorní rozsudek soudu prvního stupně a kterým městský soud věc prvostupňovému soudu vrátil k dalšímu řízení. Řízení před obecnými soudy tedy nadále probíhá a stěžovatel má právo využít všechny možnosti soudní ochrany. Ústavní stížnost je proto podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, tj. předčasná [obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. března 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06
(U 4/40 SbNU 781)]. Ústavní soud současně neshledal důvody pro aplikaci § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, stěžovatel ostatně ani žádné netvrdil.
6. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. listopadu 2024
Tomáš Langášek v. r. soudce zpravodaj