Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti VJB PARTNER, spol. s r. o., K Lanovce 1042, Jáchymov, zastoupeného Mgr. Petrem Šindelářem, LL.M. advokátem se sídlem Moskevská 1461/66, Karlovy Vary, proti výrokům I. a II. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2020, č. j. 8 Afs 78/2018-65, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Namítá-li stěžovatelka, že správní a soudní orgány na ni přenesly důkazní břemeno stran její neúčasti na daňovém podvodu, lze odkázat na odůvodnění Nejvyššího správního soudu, který se touto otázkou zabýval a dospěl k závěru, že je třeba rozlišit mezi rozložením a přenesením daňové povinnosti. Jestliže správce daně unese své důkazní břemeno a prokáže, že daňový subjekt věděl či měl a mohl vědět o své účasti na podvodu na DPH, je na daňovém subjektu, aby takovéto závěry správce daně zvrátil. Nejvyšší správní soud v souvislosti s vědomostí stěžovatelky o daňovém podvodu uvedl řadu okolností, jež podle něj umožňují učinit spolehlivý závěr o tom, že si stěžovatelka musela být daňového podvodu vědoma, a to z celého souboru okolností týkající se uzavření smlouvy nebo přímo z jejího obsahu (k tomuto lze blíže odkázat na odst. 18. napadeného rozsudku).
Dále stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší správní soud nezabýval její námitkou neprokázání spáchání daňového podvodu, a to s ohledem na to, že tato námitka nebyla vznesena v předchozím řízení. Pokud stěžovatelka odkazuje na své žalobní tvrzení, že o daňovém podvodu nemohla vědět a že ani správci daně se nepodařilo zjistit relevantní informace, nutno uvést, že toto se týká povědomí stěžovatelky o daňovém podvodu a nikoliv o tom, zda se daňový delikt stal či nikoliv. Jinými slovy řečeno, tvrzení stěžovatelky se týká jejího vztahu k daňovému podvodu, nikoli v jeho samotném zpochybnění. V tomto směru lze tedy závěr Nejvyššího správního soudu, který se ve stížnostním řízení odmítl předmětnou námitkou zabývat, považovat za ústavně konformní.
Stěžovatelce lze dát zapravdu v tom smyslu, že úvaha Nejvyššího správního soudu stran jejího zavinění není formulačně vyjádřena zcela přesně [věděla či minimálně měla a mohla (tedy musela) vědět]. Nicméně podle náhledu Ústavního soudu je z ústavněprávního hlediska podstatnou především ta skutečnost, že ze souvisejícího odstavce (odst. 25) je zřejmé, jak Nejvyšší správní soud otázku zavinění stěžovatelky hodnotil.
Pokud stěžovatelka namítá, že jak správní orgány, tak i správní soudy založily svá rozhodnutí na porušení neexistujících povinností, nelze jí dát zapravdu. Z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že nelogický a nestandardní postup stěžovatelky při uzavírání smlouvy použily pouze k dokreslení kontur skutkových okolností případu. Skutečnost, že si stěžovatelka před svojí investicí do reklamy nenechala zpracovat marketingovou studii či průzkum trhu, nepředstavuje žádné porušení právních povinností, které by bylo lze jí klást k tíži. To však ještě neznamená, že by tyto okolnosti případu nemohly být použity k objasnění skutkového stavu věci.
Ze shora uvedených závěrů má Ústavní soud za to, že ústavní stížností napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo řádně odůvodněno a lze jej tedy považovat za ústavně konformní. Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. listopadu 2020
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu