Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele F. V., zastoupeného JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem, Advokátní kancelář Vavroch a partneři, se sídlem Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2013 č. j. 9 To 224/2013-297 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 5. 2013 č. j. 1 T 16/2012-273 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Předmětem řízení před obecným soudem byla obžaloba za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterého se měl stěžovatel dopustit tím, že řídil nákladní motorové vozidlo, ačkoliv pozbyl řidičské oprávnění v důsledku dosažení dvanácti bodů v bodovém hodnocení řidičů (s touto skutečností byl příslušným orgánem včas seznámen).
3. Soud prvního stupně uznal stěžovatele za výše označený přečin vinným a uložil mu trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Současně byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání jednoho roku. Své závěry opřel o svědecké výpovědi policistů, kteří prováděli kontrolu automobilu, který řídila osoba, jež se prokázala řidičským průkazem stěžovatele. Tito mj. uvedli, že v osobě stěžovatele poznali řidiče předmětného vozidla.
Dále provedl důkaz výpovědí znalců z oboru písmoznalectví, kteří posuzovali podpisy stěžovatele na záznamu o sdělení podezření, protokolu o výslechu podezřelého a kopii potvrzení o zadržení řidičského průkazu. Znalci uvedli, že podpisy sice nejsou stejné, ale pravděpodobně byly napsány jednou osobou. Tvrzení stěžovatele, že auto neřídil, soud označil za nepravdivé a nevěrohodné. Spáchání přečinu stěžovatelem bylo podle soudu prokázáno, neboť všechny provedené důkazy tvoří logický, ucelený řetězec.
Oproti tomu výpověď svědka D. nebyla provedena, když tento se měl zřejmě z obavy nástupu pravomocně uloženého trestu skrývat. Odvolací soud odvolání stěžovatele odmítl a konstatoval, že soud prvního stupně učinil ve věci úplná a správná skutková zjištění, která mají náležitou oporu ve výsledcích dokazování provedeného v souladu s požadavky na něj kladenými zákonem.
5. Co do skutkové roviny trestního řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu.
Zásadám spravedlivého procesu odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1523/14 ).
6. Ústavní soud v mezích takto limitovaného přezkumu věci neshledal v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v takovém rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Soudy se vypořádaly rovněž s námitkami stran neprovedení stěžovatelem navrhovaného důkazu - výslechu svědka D. a svá rozhodnutí adekvátně odůvodnily. Není možné odhlédnout ani od skutečnosti, že soud prvního stupně při úvaze o druhu a výměře trestu zohlednil závažnost jednání stěžovatele, kterou zhodnotil jako nepříliš vysokou, přičemž přihlédl i k osobě stěžovatele a možnostem jeho nápravy a uložil mu trest povahy výchovné, tedy podmíněný trest odnětí svobody ve čtvrtině zákonné trestní sazby (resp. při dolní hranici sazby vymezené zákonem v případě zkušební doby). Rovněž trest zákazu činnosti soud uložil stěžovateli v délce trvání jednoho roku, tedy v nejkratší možné výměře.
7. Nad rámec uvedeného Ústavní soud poukazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, v němž Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Současně však v bodě 28 uvedl, že toto stanovisko se použije až na ty ústavní stížnosti, které budou podány k Ústavnímu soudu po dni vyhlášení stanoviska ve Sbírce zákonů a není tudíž aplikovatelné na nyní posuzovanou věc, přestože stěžovatel mimořádný opravný prostředek nevyužil.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Jeho stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. června 2014
Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu