Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Olgy Bugajové, zastoupené JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě - Porubě, L. Podéště 1883/5, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2012, č. j. 66 Co 615/2012-46, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2012, č. j. 66 Co 813/2012-32, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje zastoupeného PaedDr. Jaroslavem Souralem, CSc, ředitelem krajského úřadu jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 1. 2013 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném, nepřesvědčivém a extrémně nespravedlivém právním posouzení věci, konkrétně došlo k nesprávné aplikaci ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že se soud prvního stupně nezabýval otázkou důvodnosti podaného návrhu, a že by sama nesplnila některou ze svých povinností.
Stěžovatelka uvádí, že podala návrhy oprávněně a při podání všech návrhů si počínala pečlivě, naopak odvolací soud se jejími námitkami nezabýval, zejména pominul, že v době podání odvolání povinného proti nákladům exekuce nebyl rozsudek, kterým byl zrušen exekuční titul, v právní moci. Stěžovatelka dále namítala, že soud nezohlednil obecnou zásadu vykonávacího řízení, že náklady řízení hradí zásadně povinný, a že odůvodnění napadených usnesení je nedostatečné. Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud Krajskému soudu v Ostravě a vedlejšímu účastníkovi, aby se vyjádřily k ústavní stížnosti.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření polemizuje s jednotlivými důvody ústavní stížnosti, přičemž nálezy uvedené v ústavní stížnosti považuje za nepřípadné, neboť s ní věcně nesouvisí. Vedlejší účastník má za to, že napadená rozhodnutí odvolacího soudu byla vydána v souladu s procesními předpisy, byla dostatečně a přesvědčivě odůvodněna, nelze v nich tedy spatřovat prvky libovůle. Vedlejší účastník se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že návrhy stěžovatelky měly být pro procesní vady odmítnuty, druhý návrh na výkon rozhodnutí měl být nadto posouzen jako nepřiměřený, když k vydobytí pohledávky postačoval pouze jeden způsob výkonu rozhodnutí.
Ústavní soud zaslal výše uvedené vyjádření stěžovatelce, aby se k němu mohla vyjádřit. Krajský soud v Ostravě se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Stěžovatelka ve své replice trvá na hodnocení věci v kontextu všech procesních úkonů soudu a opětovně dovozuje, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném, nepřesvědčivém a extrémně nespravedlivém právním posouzení věci. Stěžovatelka se domnívá, že u povinného jakožto významného ústředního orgánu krajské správy, který má několik desítek právně kvalifikovaných zaměstnanců, k řízení o výkonu soudního rozhodnutí vůbec nemuselo dojít, pokud by plnil své závazky, což stěžovatelka považuje za integrální součást řádného výkonu krajské správy.
Závěrem stěžovatelka dodává, že pokud byl její návrh vadný, měl být zahájen proces k odstranění vad, což se nestalo. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl.
87 odst. 1 písm.
d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném do dne 31. 12. 2012 lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, pročež ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout; zákonem o Ústavním soudu je totiž Ústavní soud dle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán. Z obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 49 E 175/2012, vyplývá, že usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2012, čj. 66 Co 813/2012-32, bylo doručeno do datové schránky JUDr. Alexandru Királymu, zástupci stěžovatelky, dne 1. 11. 2013. Lhůta 60 dnů pro podání ústavní stížnosti proto uplynula v pondělí 31.
12. 2012, v důsledku čehož je ústavní stížnost podaná elektronicky dne 2. 1. 2013 v části, která směřuje proti tomuto usnesení, podána opožděně. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že podle přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (část druhá, čl. IV) platí, že začala-li lhůta pro podání ústavní stížnosti plynout přede dnem nabytí tohoto zákona, určí se její konec podle zákona č. 182/1993 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2012, č. j. 66 Co 813/2012-32, jako návrh opožděný podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl. Tímto závěrem je do značné části předurčen také osud ústavní stížnosti v jejím zbytku, neboť nelze přehlédnout, že odvolací soud rozhodoval o odvoláních proti usnesením soudu prvního stupně o zastavení řízení ve věcech sp. zn. 49 E 175/2012 a 91 E 170/2012 současně, přičemž jednomu z odvolání vyhověl právě proto, že považoval za dostatečné domáhat se výkonu rozhodnutí pouze prodejem movitých věcí vedlejšího účastníka, tedy v řízení, ohledně něhož byla ústavní stížnost podána opožděně.
Ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 91 E 170/2012, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2012, č. j. 91 E 170/2012-16, bylo zastaveno řízení ve věci návrhu stěžovatelky na nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky 16511 Kč z účtu povinného u peněžního ústavu, současně bylo povinnému uloženo zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 6246 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání povinný, který namítal, že exekuční titul - rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.
1. 2012, č. j.
7/2010, č. j. 6 Ads39/12, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2012, č. j. 6 Ads 39/2012. Povinný taktéž nesouhlasil s tím, že mu byla odvoláním napadeným usnesením uložena povinnost uhradit stěžovatelce na nákladech řízení částku 6245 Kč. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2012, č. j. 66 Co 615/2012-46, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ústavní soud v první řadě poukazuje na skutečnost, že ve své dřívější rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští ve smyslu § 202 odst. 2 o.
s. ř. odvolání (peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč), tedy ve věcech téhož druhu jako je věc i nyní Ústavním soudem posuzovaná, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena ( sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 248/01 ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 8/01 ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. IV. ÚS 185/98 ze dne 26. 8. 1998, http://nalus.usoud.cz). Tomu koresponduje i další úvaha Ústavního soudu, vyjádřená v usnesení sp. zn. III.
ÚS 2612/07 ze dne 5. 6. 2008, v níž uvedl, že pokud "občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných ve druhé instanci, což v obecné rovině není v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví". Z analogie věci tedy vyplývá, že rozhodnutí soudu, proti němuž není přípustné ani odvolání, obecně (s úspěchem) napadat ústavní stížností nelze. V tomto směru by z tohoto závěru bylo možné učinit výjimku pouze v případech mimořádně závažného pochybení, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tj. např. své rozhodnutí by vůbec neodůvodnily, nebo by se takové odůvodnění příčilo pravidlům logiky, bylo by výrazem přepjatého formalismu či jiného extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti; taková situace může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález sp. zn. III.
ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti přichází proto v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Takové extrémní protiústavní vybočení Okresního soudu v Ostravě však Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal. V nyní projednávané věci Krajský soud odůvodnil svůj závěr o aplikaci § 146 odst. 2 věty první o.
s. ř. tím, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu v dané věci nebyl důvodný, neboť mu již předcházel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí ohledně téže pohledávky prodejem movitých věcí. Soud v této souvislosti akcentoval postavení vedlejšího účastníka a možnost uspokojení pohledávky v řízení o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí.
Druhý z obou návrhů by tak dle odvolacího soudu musel být s ohledem na § 263 odst. 2 o. s. ř. zamítnut. Krajský soud dále vycházel z toho, že stěžovatelka v rozporu s § 261 odst. 2 o. s. ř. k návrhu nepřipojila stejnopis rozhodnutí opatřený potvrzením o jeho vykonatelnosti, a ze skutečnosti, že v době rozhodování odvolacího soudu byl exekuční titul pravomocně zrušen. Ústavní soud předesílá, že současné podání návrhu na výkon rozhodnutí dvěma způsoby nezakládá samo o sobě nedůvodnost takových návrhů, respektive jednoho z nich.
Ve smyslu § 263 odst. 2 o. s. ř. může oprávněný navrhnout k vydobytí své peněžité pohledávky vícero způsobů. Oprávněný tak může učinit současně anebo postupně v průběhu vykonávacího řízení. Na tom nemění nic skutečnost, že ve smyslu § 263 odst. 2 o. s. ř. navrhne-li oprávněný k vydobytí své peněžité pohledávky výkon rozhodnutí několika způsoby zároveň, ačkoli by k jejímu uspokojení zřejmě stačil pouze některý z nich, nařídí soud výkon rozhodnutí jen tím způsobem, který stačí k uspokojení pohledávky oprávněného.
Oprávněný si však musí být vědom toho, že v případě podání většího množství návrhů na nařízení exekuce nemůže vždy očekávat v případě zastavení řízení o některém z nich (například na základě zpětvzetí návrhu či v případě zamítnutí návrhu postupem podle § 263 odst. 2 o. s. ř.) ohledně všech zastavených či zamítnutých návrhů přiznání mu vzniklých nákladů řízení. Soud přitom vychází z obdobných úvah jako v případě rozhodování podle § 263 odst. 2 o. s. ř., kdy zejména zváží výši vymáhané pohledávky a přiměřenost doby, v níž lze při užití konkrétního způsobu výkonu rozhodnutí očekávat uspokojení oprávněného.
Obdobně konstatoval ve svém usnesení ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 421/06 , že okolnost, že "při nařízení výkonu rozhodnutí nelze na oprávněném požadovat, aby dokládal, že navržený způsob výkonu je způsobem vhodným", neznamená, že oprávněný nenese žádné riziko, ukáže-li se - ať již ve stádiu nařízení výkonu rozhodnutí (za okolností postižených výše) nebo později ve stádiu zastavení výkonu - že tento způsob výkonu byl způsobem nevhodným, a to jak ve vztahu k "věci samé" (nařízení nebo provedení výkonu) tak k poměrům nákladovým (§ 270, § 271 o.s.ř.).
V nyní projednávané věci odvolací soud takovou úvahu učinil a dospěl k závěru, že s ohledem na postavení vedlejšího účastníka nelze spravedlivě požadovat, aby tento nesl náklady řízení, které bylo zahájeno nadbytečně, když by zjevně k uspokojení stěžovatelky postačoval výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto odůvodněný závěr odvolacího soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné.
Pokud jde o soudem tvrzené porušení povinnosti připojit k návrhu stejnopis opatřený potvrzením o jeho vykonatelnosti, je Ústavní soud nucen dát za pravdu stěžovatelce, že povinnost oprávněného připojit k návrhu na výkon rozhodnutí stejnopis titulu, opatřený potvrzením o jeho vykonatelnosti, je jeho procesní povinností, o níž je soud povinen oprávněného poučit.
Musí tak učinit nejen tehdy, jestliže oprávněný stejnopis nebo opis vykonávaného rozhodnutí (s ověřovací doložkou) nepředložil vůbec, ale i tehdy, jestliže jej předložil bez doložky vykonatelnosti či jinak neúplně. S ohledem na zpětvzetí návrhu stěžovatelkou k takovému postupu nebyl dán soudu prostor, Ústavní soud má však za to, že nelze takové procesní pochybení stěžovatelky promítat ve fázi odvolacího řízení do nákladů zastaveného řízení. Totéž lze konstatovat ohledně argumentu odvolacího soudu, že v době jeho rozhodování byl exekuční titul pravomocně zrušen.
Tato pochybení odvolacího soudu však v kontextu výše uvedeného nezpůsobila sama o sobě protiústavnost napadených rozhodnutí. Obiter dictum Ústavní soud v této souvislosti dodává, že výše uvedené závěry odvolacího soudu vycházející z ustanovení § 263 odst. 2 o. s. ř. by neměly ve svém důsledku vést k situaci, kdy oprávněnému nejsou přiznány náklady řízení v žádném z řízení ohledně jím zvolených způsobů výkonu rozhodnutí. S ohledem na danou procesní situaci, kdy byla ústavní stížnost v části podána opožděně, však nemohl Ústavní soud rozhodnout jinak, než jak je ve výroku uvedeno.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2012, č. j. 66 Co 813/2012-32, jako návrh opožděný podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2012, č. j. 66 Co 615/2012-46, jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. července 2013
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu