Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatelky V. K., zastoupené Mgr. V.H., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 1997, sp. zn. 35 Co 248/97, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 19. 1. 1998.
Ústavní stížností napadla výše uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, čj. 15 C 144/92 - 59, v němž soud zamítl její návrh, aby odpůrce Bytový podnik, s. p. v likvidaci, jí vydal podle § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nemovitosti v Praze 8 - K., K. ul. 15, se stavební parcelou č. 412/1 a pozemkové parcely č. 414 - ostatní plocha o výměře 134 m2, č. 415 - zahradu o výměře 1 824 m2, č. 416 - zahradu o výměře 756 m2, č. 383/2 - zahradu o výměře 774 m2 a č. 961/1 - ostatní plocha o výměře 441 m2.
Odvolací soud neshledal odvolání navrhovatelky - stěžovatelky důvodným. Vyslovil názor, že původní navrhovatel restituce V. B., který byl závětí A. G. ustanoven dědicem pouze ke konkrétním movitým věcem, není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 restitučního zákona a že ani jeho univerzální dědička a jeho nástupkyně v restitučním řízení, kterou je stěžovatelka, se nemůže s úspěchem domáhat nároku na vydání nemovitých věcí.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumentaci již uplatněnou v průběhu řízení před obecnými soudy. Nesouhlasí s odůvodněním a právním posouzením, které provedl ve svém rozsudku Městský soud v Praze. Má za to, že odvolací soud pochybil, když ji, jako navrhovatelku, řádným způsobem neobeslal a znemožnil jí tak provést dokazování výslechem účastníka řízení před vydáním rozhodnutí. Domnívá se, že rozhodnutím napadeným v ústavní stížnosti byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 95 Ústavy ČR.
Ústavní soud musí nejprve konstatovat, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Soudní moc, jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby tyto zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 odst. 1), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Důsledkem nezávislosti soudcovské moci je mimo jiné i to, že soudce je při rozhodování vázán toliko zákonem (čl. 95 odst. 1), v daném případě ustanoveními občanského soudního řádu.
V souvislosti s tím, zda v daném případě byla respektována procesní práva přiznaná navrhovatelce - stěžovatelce jako účastnici řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, § 101 odst. 1, § 117 odst. 1, § 118 odst. 1 a 3, § 123 odst. 1, § 126 odst. 3, § 131 a § 215 o. s. ř.), Ústavní soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1886/98, kterým dovolání stěžovatelky, podané proti rozsudku Městského soudu v Praze, napadeného ústavní stížností, bylo odmítnuto.
Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu v tom, že v posuzovaném případě nedošlo k pochybení ani v nařízení, ani v průběhu jednání odvolacího soudu, tj. v té části řízení, v níž se projednává věc sama zpravidla veřejně a za přítomnosti účastníků řízení (čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, § 115 odst. 2 o. s. ř. a § 116 o. s. ř.). Ústavní soud má za to, že postupem odvolacího soudu nebyla stěžovatelce odňata možnost před ním jednat, jestliže o jednání, při kterém podle odvolacího soudu nebylo osobní účasti stěžovatelky zapotřebí (důkaz byl proveden jejím výslechem při jednání soudu prvního stupně dne 11.
12. 1996), byl řádně vyrozuměn její zástupce s procesní plnou mocí, který byl dne 3. 10. 1997 při jednání před odvolacím soudem přítomen. Ústavní soud tedy v daném případě namítané porušení ústavnosti neshledal a musel pokládat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 10. března 1999 JUDr. Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu