Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti Dr. med. Dr.rer.nat. Karla Alberta, zast. Mgr. Petrem Vlachem, advokátem, sídlem Guldenerova 547/4, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.7.2013, č.j. 22 Cdo 2909/2012-315, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18.1.2012, č.j. 18 Co 500/2010-281, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 15.7.2010, č.j. 9 C 209/2009, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever, jako účastníků řízení, a Christy Albert, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel připomíná, že je státním občanem České republiky a současně státním občanem Spolkové republiky Německo. V roce 1975 uzavřel manželství s vedlejší účastnicí, státní občankou SRN, manželství bylo rozváděno, v době rozhodování krajského soudu a podání dovolání nebylo řízení o rozvodu manželství ukončeno, v době podání ústavní stížnosti jsou účastníci již pravomocně rozvedeni. Rozvod probíhal podle německého práva a podle něho si stěžovatel a vedlejší účastnice vypořádávají své majetkové vztahy; řízení o vypořádání bylo v SRN zahájeno dříve, než vedlejší účastnice podala u českých soudů první žalobu na určení, že nemovitosti na území ČR jsou ve společném jmění manželů.
Po celou dobu trvání manželství nabývali majetek, zavazovali se a činili právní úkony podle německého práva, vedlejší účastnice nikdy nejednala jako vlastník či spoluvlastník majetku nacházejícího se na území ČR, což stěžovatel v řízení doložil důkazy. O možnosti podřadit své majetkové vztahy se stěžovatelem pod režim českého právního řádu a o existenci institutu společného jmění manželů se vedlejší účastnice dozvěděla až v dubnu 2009, skoro rok po podání žádosti o rozvod. Podle stěžovatele nesplňuje usnesení Nejvyššího soudu požadavky na řádné odůvodnění rozhodnutí, kdy Nejvyšší soud v jeho odůvodnění pouze stručně konstatuje, že podstatou problému je dvojí občanství stěžovatele a odkazuje na své stanovisko z roku 1987 a na své rozhodnutí z roku 2003.
Stěžovatel upozorňuje, že Nejvyšší soud se nijak nevypořádal s jeho konkrétními námitkami, kterými stěžovatel odůvodňoval podřazení právních vztahů mezi ním a vedlejší účastnictví německému hmotnému právu. Na podporu svých argumentů využívá i odkaz na § 49 odst. 3 zák. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Tím, že Nejvyšší soud dostatečně neodůvodnil své rozhodnutí, považuje se stěžovatel za zkrácený na základním právu na spravedlivý proces. Stěžovatelovo právo vlastnit majetek bylo, podle jeho názoru, zkráceno tím, že při určení rozhodného práva soudy aplikovaly české právo.
Namítá, že při posuzování hledisek pro určení rozhodného práva se nelze omezit jen na konstatování existence jeho dvojího občanství, ale je nutno posoudit důvody, které vedly ke stavu, že stěžovatel dvojí občanství má. V té souvislosti zdůrazňuje zásadu rozumného uspořádání právních vztahů, která by měla vést k opuštění přednosti českého práva (viz zák. č. 91/2012 Sb., včetně příslušné partie důvodové zprávy) neodpovídající současné společenské situaci. Na rozdílu mezi českou a německou úpravou majetkového práva (resp. určujícího dne pro vypořádání společných majetkových vztahů) stěžovatel dokládá, že použití českého práva vede k výrazné nespravedlnosti vůči němu a k nerovnému postavení vůči vedlejší účastnici.
Z těchto důvodu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil (pozn. v petitu ústavní stížnosti navrhl i zrušení rozsudku okresního soudu ve výroku I., a to ze stejných důvodů, ve všech případech ovšem s nevhodným odkazem na čl. 36 odst.
2 Listiny, jehož aplikace nepřicházela v úvahu) a navrhl (s ohledem na rozsah kasačního požadavku zcela nelogicky), aby se věc vrátila krajskému soudu k novému rozhodnutí. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 11 odst. 1:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 36 odst. 1: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 38 odst. 2 Listiny:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Ústavní soud se z těchto důvodů zabýval ústavní stížností v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení základních práv a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. Podstatu návrhu stěžovatele tvoří polemika se závěry obecných soudů, kterou lze rozdělit do dvou rovin: a) pravomoc českých soudů pro rozhodování sporu o určení vlastnického práva k nemovitostem na území České republiky, b) vlastnický (ev. spoluvlastnický) režim dotčených nemovitostí.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem soudů všech tří stupňů stěžovateli v postavení žalovaného takové právo odepřeno nebylo. Naopak, stěžovatel mohl vůči skutkovým zjištěním a zejména právním závěrům vznášet námitky, jestliže je soudy neakceptovaly, stalo se tak proto, že nebyly důvodné. Ústavní soud shledal, že postup obecných soudů byl ústavně konformní, a to v obou dvou výše zmíněných rovinách (tj. jak v určení pravomoci soudů ČR, v hodnocení tvrzené překážky litispendence, též v odůvodnění odmítavého usnesení Nejvyššího soudu).
Napadenými rozhodnutími nemohlo být ani zasaženo do stěžovatelova práva vlastnit majetek, protože jimi stěžovatel nebyl zbaven svého majetku, soudy pouze deklarovaly spoluvlastnictví, které vzniklo již v okamžiku nabytí dotčených nemovitostí vlivem existujícího právního stavu (tj. právního vztahu manželství). Ústavní soud neshledal ani porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, sám stěžovatel ani v obsáhlé ústavní stížnosti žádná konkrétní tvrzení k tomu, že by spor nebyl projednán veřejně a v jeho přítomnosti, že by vznikly průtahy, že by se nemohl vyjádřit ke všem prováděném důkazům, neformuloval.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu