Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti PISCIA spol. s r. o., se sídlem Ostrava, Macharova 82/8, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem Ostrava, Škroupova 1114/4, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2008, čj. 11 Cm 350/2003 - 243, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
sp. zn. IV. ÚS 10/98 ,
II. ÚS 130/98 ,
I. ÚS 30/02 ,
III. ÚS 255/05 nebo
). Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby rozhodovaly o nákladech řízení a jejich výši a Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo k procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti, případně by byl výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představoval tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Podstata projednávané ústavní stížnosti spočívá v otázce, zda napadené rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudního poplatku v plné výši nezaložilo porušení stěžovatelčiných základních práv, respektive zda se odůvodnění těchto rozhodnutí opírá o ústavně konformní výklad § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále "OSŘ").
Podle ustanovení § 138 odst. 1 OSŘ může předseda senátu přiznat zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Určujícím kritériem, na základě kterého soud rozhoduje, je objektivní schopnost zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši. Pokud zde objektivní neschopnost účastníka zaplatit soudní poplatek existuje, může soud dospět k závěru o nepřiznání osvobození od soudních poplatků toliko v případě, že se jedná o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
Ustanovení § 138 odst. 1 OSŘ tak ponechává obecnému soudu prostor k uvážení, zda osvobození od soudních poplatků účastníku řízení přizná. Jediným omezujícím předpokladem je naplnění vymezených podmínek. Rozhodnutí, zda jsou tyto podmínky naplněny, však není zásadně otázkou v rovině ústavnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do výsostného práva obecného soudu komplexně posoudit, zda v konkrétním případě jsou či nejsou důvody pro osvobození od poplatku naplněny (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ,
IV. ÚS 464/01 či
II. ÚS 130/05 a další).
Jestliže tedy odvolací soud v případě stěžovatelky postupoval v intencích předmětného ustanovení, zhodnotil majetkové poměry stěžovatelky a zřetelně vyložil, na jakém základě jí osvobození od soudního poplatku v plné výši nepřiznal, pak je takovýto právní závěr výsledkem ústavně konformní aplikace a interpretace příslušných právních předpisů, který z hlediska ústavněprávního obstojí.
Ústavní soud rovněž zastává názor, že v posuzování svévolnosti a bezúspěšnosti žaloby podle § 138 odst. 1 OSŘ nelze shledávat určitou formu předjímání rozhodnutí ve věci samé, neboť nelze připustit, aby obecný soud při rozhodování o poplatkové povinnosti, byť jen implicitně, projevil svůj právní názor na posouzení věci před tím, než dá účastníkům řízení možnost se k věci samé vyjádřit. Takový postup by byl zajisté v rozporu se zákazem libovůle v rozhodování obecných soudů. Je povinností obecných soudů velmi pečlivě vážit, zda dosavadní zjištění soudu jej opravňují k tomu hodnotit žalobu jako svévolné či bezúspěšné uplatňování práva.
V napadeném usnesení Ústavní soud výše uvedené důvody, opravňující jeho kasační zásah, neshledal. Byť se stěžovatelka s postupem soudu neztotožňuje, nejedná se z jeho strany o projev svévole, který by jedině mohl být důvodem pro takový zásah Ústavního soudu. Samotný nesouhlas stěžovatelky sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení výše zmíněných práv stěžovatelky nedošlo, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 27. ledna 2009
František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu