Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti LINDASTAV s.r.o., IČ: 27181294, sídlem Ježkova 963/2, Praha 3, právně zastoupené JUDr. Ing. Michalem Čapkem, advokátem, sídlem Na Boubín 203, Písek, proti výroku II z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2024 č. j. 4 Cmo 56/2024-633, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Kateřiny Schwippelové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného výroku rozhodnutí, a to s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala zaplacení částky 312 207 Kč s příslušenstvím. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2024 č. j. 56 Cm 177/2012-595, byla zamítnuta její žaloba a současně stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení a zaplatit České republice náhradu nákladů řízení. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 26. 11. 2024 č. j. 4 Cmo 56/2024-633, bylo potvrzeno zamítnutí žaloby. Vrchní soud nicméně, pokud jde o náhradu nákladů řízení, II výrok rozsudku Krajského soudu v Praze změnil tak, že se stěžovatelce (žalobkyni) nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů a že se státu nepřiznává náhrada nákladů řízení (výroky II a III napadeného rozsudku).
3. Výrok, kterým vrchní soud rozhodl o tom, že se stěžovatelce nepřiznává náhrada nákladů řízení, napadla stěžovatelka ústavní stížností. V té tvrdí, že se jedná o nepředvídatelný závěr, který je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, podle které soud, který zvažuje aplikaci moderačního práva v otázce náhrady nákladů řízení, má povinnost dát účastníkům prostor se k tomuto postupu vyjádřit a umožnit jim tak vznášet tvrzení čí důkazní návrhy. Stěžovatelka však neměla možnost vyjádřit se k uplatnění moderačního práva a o tomto postupu soudu nebyla předem informována.
Odůvodnění napadeného výroku vrchního soudu je navíc prakticky nulové.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní soud následně posoudil ústavní stížnost i napadený výrok a jeho odůvodnění a dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Problematikou nákladů řízení se Ústavní soud zabýval v nedávném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, kde uvedl, že ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení je zpravidla zjevně neopodstatněná, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. Tato významnost by v posuzované věci mohla být dána, pokud by vrchní soud, jak tvrdí stěžovatelka, v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu aplikoval § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), tedy moderační právo, aniž by takový postup dostatečně zdůvodnil (usnesení ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 697/18 ), či aniž by vytvořil procesní prostor účastníkům řízení k tomu, aby mohli k tomuto postupu účinně uplatnit námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu (nález ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. I.ÚS 1317/19 ). To se však v posuzované věci nestalo.
6. Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 56 Cm 177/2012 Ústavní soud zjistil, že v rámci jednání u vrchního soudu dne 26. 11. 2024 předsedkyně senátu vznesla k účastníkům řízení dotaz, zda argumentace k nákladům řízení je obsažena v jejich vyjádřeních. Účastníci toto potvrdili, právní zástupce stěžovatelky konkrétně řekl: "na 150 argumentujeme." Z jednotlivých vyjádření zaslaných vrchnímu soudu před jednáním konaným dne 26. 11. 2024 pak Ústavní soud zjistil, že se v rámci nich účastníci k (ne)přiznání náhrady nákladů řízení skutečně vyjadřují.
Za těchto okolností Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelce byl poskytnut prostor pro to, aby se k možnosti aplikace § 150 o. s. ř. vyjádřila, a to jednak v rámci písemných podání, a jednak i v rámci jednání u vrchního soudu, kde na argumentaci k otázce náhrady nákladů řízení byli účastníci předsedkyní senátu přímo dotázáni. Co se týče odůvodnění napadeného výroku, Ústavní soud konstatuje, že ačkoli nesdílí názory předestřené vrchním soudem v relevantních bodech 34-36 odůvodnění rozsudku, lze tyto z ústavněprávního hlediska považovat za dostatečné odůvodnění aplikace § 150 o.
s. ř.
7. Vzhledem k uvedenému v posuzované věci není dána mimořádná okolnost, která by ji činila co do ústavní roviny dostatečně významnou. Ústavní soud proto postupoval ve shodě se závěry obsaženými ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 a stížnost stěžovatelky směřující jen do výroku vrchního soudu týkajícího se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu