Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé A. Z., zastoupené zákonným zástupcem Michalem Zámcem, zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2025 č. j. 28 Cdo 1510/2025-103, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2024 č. j. 28 Co 2886/2024-86 a proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. října 2024 č. j. 13 C 284/2024-73, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení a P. Ř., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podstatou nyní řešeného případu je, že soudy zastavily řízení ve věci stěžovatelky pro absenci souhlasu opatrovnického soudu s odkazem na § 461 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Podle stěžovatelky na její situaci toto ustanovení vůbec nedopadá a soudy se dopustily svévole v rozporu s jejím právem na soudní ochranu.
2. Jménem nezletilé stěžovatelky byla podána žaloba na vydání bezdůvodného obohacení. Okresní soud Praha-západ ("okresní soud") shledal, že se nejedná o běžnou záležitost správy jmění ve smyslu § 461 odst. 1 občanského zákoníku. K žalobě ovšem nebylo doloženo, že by s jejím podáním vyslovil souhlas opatrovnický soud. Okresní soud proto stěžovatelku vyzval, aby přiložila přivolení opatrovnického soudu. Když této výzvě nevyhověla, okresní soud řízení zastavil (na základě § 104 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
3. Stěžovatelka se proti tomuto usnesení odvolala. Krajský soud v Praze ("krajský soud") napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Uvedl, že v souladu s ustálenou judikaturou je k podání jakékoliv žaloby jménem nezletilého zapotřebí schválení opatrovnického soudu.
4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud ho napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Neshledal přesvědčivými argumenty, které stěžovatelka předestřela pro vyvrácení ustáleného judikaturního závěru o potřebě soudního přivolení k podání žaloby jménem nezletilého.
5. Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost. Namítá, že obecné soudy postupovaly svévolně. Při zastavení řízení aplikovaly § 461 odst. 1 občanského zákoníku. Toto ustanovení však na její situaci nedopadá. Týká se totiž schválení hmotněprávního jednání, nikoliv procesního úkonu, jakým je podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení. Smíšené pojetí norem bylo podle stěžovatelky s účinností nového občanského zákoníku překonáno. Podle stěžovatelky není přiléhavý odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 501/2021 v tom smyslu, že toto rozhodnutí předchozí judikaturu přebírá i do poměrů nové právní úpravy. Podle stěžovatelky soudy tímto postupem porušily její právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
7. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů jako další (soudní) instance. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry obecných soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03
(N 138/31 SbNU 227) a navazující judikatura].
9. Ústavní soud zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů mimo jiné i ve věcech rozhodování o schválení právních jednání za nezletilé. Posuzování těchto otázek spadá do pravomoci obecných soudů. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky, a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v nyní posuzovaném případě dostatečně a logicky odůvodnil, proč není dovolání stěžovatelky přípustné. Zabýval se přitom identickými námitkami, které stěžovatelka znovu uplatnila i nyní v ústavní stížnosti. Argumentace stěžovatelky je tedy zjevně pouze opakující se polemikou se závěry obecných soudů, na jejichž nezákonnost stěžovatelka poukazuje.
10. Ústavní soud se proto ke vzneseným námitkám vyjádří jen stručně. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy svévolně na její situaci aplikovaly § 461 odst. 1 občanského zákoníku. Podle Ústavního soudu k takové svévoli nedošlo. Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkázal na svou předchozí judikaturu k výkladu § 28 předchozí právní úpravy (starého) občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.). Z této judikatury plyne, že podání jakékoliv žaloby v zastoupení nezletilého není běžnou záležitostí. Naopak, může mít dalekosáhlé dopady do sféry zastoupeného (např. v podobě nutnosti hradit náklady soudního řízení).
Nejvyšší soud neshledal důvod odlišně postupovat ani v případě, že jménem nezletilého byla podána žaloba na vydání bezdůvodného obohacení (viz body 9 a 10 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Podle Nejvyššího soudu lze tyto závěry uplatnit i v režimu současné právní úpravy s ohledem na kontinuitu mezi § 28 starého občanského zákoníku a § 461 odst. 1 nového občanského zákoníku (bod 11 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud vypořádal námitky stěžovatelky týkající se jazykového výkladu daného ustanovení (bod 12 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
Vysvětlil také, proč se uplatní závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 501/2021, ačkoliv se v dané věci jednalo o zastoupení zletilého (bod 13 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Na této argumentaci Ústavní soud neshledává nic protiústavního.
11. Závěry, k nimž obecné soudy dospěly, byly logicky a pečlivě odůvodněny odkazy na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu. Ústavní soud současně nepovažuje interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení podústavního práva za jakkoli chybnou či nepřiměřenou, napadená rozhodnutí tedy odpovídají aplikované zákonné úpravě, nejsou projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ve světle těchto závěrů není účelné, aby se Ústavní soud zabýval námitkami opětovně zpochybňujícími zastavení řízení pro absenci souhlasu opatrovnického soudu.
12. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu