Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky: H. R., zastoupená JUDr. Petrou Krejčovou, advokátkou, sídlem Chrpová 2202/23, Praha 10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2024 č. j. 69 Co 221/2024-692 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. února 2024 sp. zn. 6 P 151/2023-522, 42 P a Nc 105/2023, 42 P a Nc 106/2023, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení a M. P., zastoupeného JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou, sídlem Plzeňská 232/4, Praha 5, a nezletilých E. P. a S. P., jako vedlejších účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svého práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na projednání věci ve své přítomnosti a práva vyjádřit se ke všem provedeným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny a práva na péči o děti a jejich výchovu dle čl. 32 odst. 4 Listiny.
2. Stěžovatelka na začátku roku 2023 opustila společnou domácnost, kterou do té doby vedla s vedlejším účastníkem, a v návaznosti na to se domáhala úpravy poměrů jejich nezletilých dětí (vedlejších účastníků).
3. S ohledem na špatné vztahy mezi rodiči i mezi stěžovatelkou a nezletilým S. bylo v průběhu řízení vydáno několik předběžných opatření a dokonce byl stanoven soudní dohled nad výchovou obou dětí.
4. Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 9 svěřil nezletilou E. do asymetrické střídavé péče obou rodičů tak, že v péči otce bude od čtvrtka, respektive od 1. září 2024 od středy, lichého týdne do pondělí sudého týdne a v sudém týdnu od středy do čtvrtka; ve zbývající dobu bude v péči stěžovatelky. Nezletilého S. obvodní soud svěřil do péče otce a stěžovatelce stanovil styk prvé tři měsíce každou sudou sobotu, poté každý sudý týden od pátku od neděle. Poukázal na to, že S. aktuálně stěžovatelku odmítá, viní ji z rozpadu rodiny a vyčítá jí, že na otce podala trestní oznámení (věc byla následně odložena). Styk stěžovatelky s ním je tedy třeba rozvíjet postupně, střídavá péče je za stávající situace jen obtížně představitelná.
5. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku týkajícím se péče o nezletilého S. tak, že styk stěžovatelky s ním každou sudou sobotu měl probíhat pouze první dva (nikoli tři) měsíce. Shledal, že obvodní soud nezletilou E. správně svěřil do nerovnoměrné střídavé péče, tento model odpovídá i jejímu vyjádření zprostředkovanému orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Městský soud též přisvědčil obvodnímu soudu ohledně složité situace v případě nezletilého S. Doplnil, že jeho odmítavý postoj ke stěžovatelce není dán jeho osobní negativní zkušeností se stěžovatelčiným chováním, ale tím, jak je mu interpretován konflikt mezi rodiči, za což je z větší části odpovědný otec. Proto bylo namístě upravit styk S. s matkou již bez asistence (v průběhu opatrovnického řízení probíhal na základě předběžného opatření asistovaný styk), avšak na další dva měsíce navykací formou bez přespání, následně formou styku každý sudý víkend.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obvodní soud nekriticky převzal návrhy otce, nerespektoval doporučení odborníků, ignoroval problémy nezletilého S. plynoucí ze silného ovlivnění otcem i stěžovatelčiny důkazní návrhy. Městský soud pak rutinně potvrdil prvostupňové rozhodnutí. Soudy stanovily nezletilým sourozencům odlišný režim péče a stěžovatelka se může se svým synem vídat pouze jednou za čtrnáct dní o víkendu. Bylo přitom zjištěno, že stěžovatelka se o děti stará, chová se k nim s respektem a empaticky, je trpělivá a chová se i mimo rodinný život vzorně, má výborné domácí zázemí a bydlí blízko škol dětí i otce. Svěření nezletilého S. do péče otce je proto nepochopitelné. Soud vyšel z přání nezletilého a odmítl provést stěžovatelkou navrhovaný posudek z odvětví dětské psychologie. Je přitom zřejmé, že u S. je rozvinut syndrom zavrženého rodiče, který pravděpodobně vyvolal otec. Stěžovatelčin vztah s nezletilým byl dříve bezproblémový, od rozchodu rodičů s ní však odmítá hovořit nebo ji uráží. Z řady provedených důkazů vyplývají psychické problémy S. i to, že otec nerespektuje pokyny odborníků. Stěžovatelka považuje za nepřípustné, aby rodič, který manipulací způsobuje dítěti ztrátu vazeb ke druhému rodiči, měl dítě v péči či aby v důsledku manipulativního jednání otce byl omezen její styk s nezletilým.
7. Dále stěžovatelka namítá, že jí obvodní soud nedával prostor k vyjádření a pokládání otázek, chybně protokoloval a nevyhověl jejímu návrhu na dokončení výslechu rodičů a vypracování znaleckých posudků. Protokol o jednání neobsahuje právě ty části, v níž soud upřel stěžovatelce její práva.
8. Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na konfliktní a vyhrocené vztahy mezi rodiči. Při svém rozhodování vycházel z relevantní judikatury a vzal v potaz i názor dětí, zejména třináctiletého S., který matku odmítal. Vzal v úvahu původ tohoto postoje, nicméně před náhlou podstatnou změnou upřednostnil postupné navázání narušeného vztahu mezi S. a stěžovatelkou, a to za odpovědného výchovného působení ze strany otce, který má na nezletilého významný vliv. Městský soud zohlednil i rozvoj sourozeneckých vztahů. Upozornil, že výchovné selhání otce může být samo o sobě důvodem pro změnu rozhodnutí o péči a stěžovatelce nic nebrání podat návrh na takové rozhodnutí. Obvodní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
9. Vedlejší účastník (otec) ve svém vyjádření označil rozhodnutí obecných soudů za správná, jež velmi dobře reflektují rodinnou situaci, osoby rodičů i zájmy dětí. Za stávající situaci jsou zodpovědní pouze rodiče, zejména stěžovatelka. Obvodní soud měl pro své rozhodnutí dostatek důkazů, včetně podrobných výslechů a četných vyjádření rodičů. Zamítnuté důkazní návrhy matky směřovaly jen k očerňování vedlejšího účastníka, žádný z nich se netýkal jeho vztahu k dětem. Obvodní soud vedl řízení tak, aby konflikt mezi rodiči neeskaloval. Znalecký posudek neprovedl kvůli časovým prodlevám na straně znalců, přičemž měl k dispozici dostatek zpráv z odborných pracovišť. S rodinou pracoval intenzivně orgán sociálně-právní ochrany dětí. S. špatně snášel to, že si stěžovatelka našla nového přítele, i odchod mladší sestry ze společné domácnosti a má špatné vztahy se stěžovatelčinými syny z předchozího vztahu. Stěžovatelka před ním opakovaně vedlejšího účastníka uráží. Neuvedla, že na vedlejšího účastníka podala trestní oznámení pro smyšlený zločin znásilnění nezletilé E. a jako podezřelého uvedla rovněž nezletilého S. Policie věc odložila, z jejích zjištění vyplývá, že stěžovatelka proti vedlejšímu účastníkovi manipuluje nezletilou E., bránila jejich styku. Stěžovatelka o trestním oznámení informovala řadu osob, čímž v sociální sféře vedlejšího účastníka napáchala obrovskou a nenapravitelnou škodu. Nejedná tak, aby se se S. sblížila. S. v současné době navštěvuje psychologa, vedlejší účastník mu nezpůsobuje jakoukoli újmu. S E. má vedlejší účastník hezký vztah. S. je již ve věku, kdy dokáže vyhodnotit svůj vztah s rodiči, jeho názor je od počátku konzistentní.
10. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovatelce na vědomí.
11. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V kontextu rodinného práva pak zasahuje zpravidla jen ve skutečně závažných případech. Posouzení konkrétních okolností každého případu a přijetí odpovídajícího rozhodnutí totiž náleží opatrovnickým soudům, které mají k účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují se všemi dotčenými osobami, a činí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Ústavní soud nemá rozhodovat, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku dítěte s druhým rodičem, jak vysoké má být výživné, ani jak hodnotit provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda opatrovnické soudy nevybočily z mezí ústavnosti. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k dostatečným skutkovým zjištěním a podepře-li je přezkoumatelným a logickým odůvodněním, nelze jeho postup hodnotit jako neústavní (usnesení ze dne 10. listopadu 2020
sp. zn. II. ÚS 2598/20
, U 18/103 SbNU 411, bod 11, či usnesení ze dne 10. prosince 2019
sp. zn. II. ÚS 1740/19
, bod 5). Ústavní soud se tedy zaměřuje zejména na to, zda opatrovnické soudy za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromáždily veškeré potřebné důkazy, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a v občanském soudním řádu, a zda byla jejich rozhodnutí řádně odůvodněna (nálezy ze dne 14. ledna 2020
sp. zn. I. ÚS 3241/19
, N 8/98 SbNU 56, bod 17, či ze dne 16. června 2015
sp. zn. II. ÚS 2943/14
, N 110/77 SbNU 607, bod 19).
12. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z toho, že je zpravidla v zájmu dítěte být v péči obou rodičů. Tento předpoklad lze vyvrátit, zpravidla s odkazem na ochranu nejlepšího zájmu dítěte (nálezy ze dne 30. prosince 2014
sp. zn. I. ÚS 1554/14
, N 236/75 SbNU 629, či ze dne 26. května 2014
sp. zn. I. ÚS 2482/13
, N 105/73 SbNU 683, jakož i mnoho dalších, jež tyto dva přehledně shrnují). Podle nálezu ze dne 3. května 2022
sp. zn. I. ÚS 3065/21
by výchozím modelem pro úvahy soudu měla být střídavá péče (byť s ohledem na okolnosti i asymetrická, viz body 59 až 61; k tomu též nedávný nález
ze dne 5. února 2025, body 34 a 35).
13. Předním hlediskem pro rozhodování soudu musí být zájem dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Není sice hlediskem jediným, je třeba jej vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy, avšak má v tomto poměřování prioritu (nálezy ze dne 25. září 2014
sp. zn. I. ÚS 3216/13
, N 176/74 SbNU 529, či ze dne 20. ledna 2015 sp. z.
, N 7/76 SbNU 115, bod 15).
14. Při hledání nejlepšího zájmu dítěte je zásadním vodítkem jeho názor (nálezy ze dne 18. prosince 2014
sp. zn. I. ÚS 1708/14
, N 235/75 SbNU 617, bod 20, či ze dne 9. října 2019
sp. zn. IV. ÚS 1002/19
, N 174/96 SbNU 211, bod 18), samozřejmě za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, aby bylo schopné jej formulovat. U mladších dětí, zejména těch v předškolním věku, musí soud hodnotit jejich názor s přihlédnutím k jejich věku a rozumové vyspělosti (nález
sp. zn. I. ÚS 2482/13
, bod 23). Zároveň nelze rozhodnutí soudu založit pouze na přání dítěte a upustit od pečlivého a komplexního posouzení jeho zájmů (například nález ze dne 18. prosince 2014
sp. zn. I. ÚS 1708/14
, N 235/78 SbNU 617, bod 20). Věc je vždy třeba posuzovat v celkovém kontextu rodinné situace tak, aby byl prioritním hlediskem zájem dítěte (nález ze dne 14. ledna 2020
sp. zn. I. ÚS 3241/19
, N 8/98 SbNU 56, bod 25). Pokud soud nehodlá k jednoznačně formulovanému názoru dětí přihlédnout, musí své závěry patřičně odůvodnit.
15. Stěžovatelka sice formálně brojí proti napadeným rozhodnutím jako celku, fakticky ovšem zpochybňuje pouze svěření nezletilého S. do výlučné péče otce (vedlejšího účastníka) s úpravou styku stěžovatelky po určitém tzv. navykacím období každý druhý víkend. Opatrovnické soudy v tomto směru vzaly v úvahu především velmi odmítavý postoj S. ke stěžovatelce se závěrem, že jejich styk je třeba rozvíjet postupně. Této úvaze nelze z ústavního hlediska nic vytknout, neboť pečlivě reflektuje názor třináctiletého S. i celkovou situaci v rodině, odpovídá tedy výše citované judikatuře. Městský soud v tomto směru zohlednil i to, že S. postoj ke stěžovatelce může být výsledkem působení otce (čímž se tento případ liší od případů řešených ve stěžovatelkou citovaných nálezech ze dne 18. srpna 2010
sp. zn. I. ÚS 266/10
, N 165/58 SbNU 421, a ze dne 26. července 2017
sp. zn. I. ÚS 1079/17
, N 133/86 SbNU 261, ve kterých tuto okolnost obecné soudy vůbec nevzaly v úvahu), nicméně i přesto považoval za nejlepší zájem nezletilého postupné rozvíjení styku se stěžovatelkou. S ohledem na celkový kontext případu nelze tento závěr považovat za neústavní.
16. K námitce porušení stěžovatelčiných procesních práv Ústavní soud především připomíná, že kontradiktornost je jednou z klíčových charakteristik spravedlivého procesu, a účastník řízení tedy musí mít prostor pro přednesení svých argumentů a reakci na argumenty protistrany. Neméně významné je i právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům (například nálezy ze dne 2. prosince 2008
sp. zn. II. ÚS 323/07
, N 210/51 SbNU 627, či ze dne 10. března 2009
sp. zn. IV. ÚS 1106/08
, N 52/52 SbNU 519). Tato procesní práva však nejsou samoúčelná. Samotné porušení procesních pravidel tak ještě nemusí znamenat porušení práva na soudní ochranu; o něm lze uvažovat teprve v situaci, kdy je účastník řízení v důsledku omezení svých procesních práv znevýhodněn ve vztahu k jinému účastníku či zkrácen na svých hmotných právech (usnesení ze dne 27. srpna 2003
sp. zn. I. ÚS 148/02
, U 19/31 SbNU 327). Primárním úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (nález ze dne 22. listopadu 2023
sp. zn. I. ÚS 1096/23
, bod 51).
17. V tomto kontextu je podstatné, že řízení o péči o nezletilé vedlejší účastníky trvalo více než rok, ačkoli právě v tomto typu řízení je silný zájem na co nejrychlejším rozhodování (viz § 471 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, který stanoví obecnou pořádkovou lhůtu 6 měsíců), a oba rodiče v jeho průběhu opakovaně podávali různé návrhy na předběžná opatření, výkon rozhodnutí a podobně, jakož i opravné prostředky proti rozhodnutím o těchto návrzích a vyjádření k podáním toho druhého. Ve všech těchto podáních opakovaně a podrobně popisovali svůj pohled na věc a aktuální situaci. Obvodní soud též oba rodiče vyslechl (což stěžovatelka nerozporuje). Lze tedy předpokládat, že měl dostatek informací pro své rozhodnutí (stěžovatelka ostatně netvrdí opak, porušení svých procesních práv namítá bez konkrétního průmětu do nedostatečně zjištěného skutkového stavu). Snahu obvodního soudu dosáhnout v rozumné době konečného rozhodnutí lze proto považovat za legitimní a sledující právě ochranu nejlepšího zájmu nezletilých dětí (s nímž bylo naopak v příkrém rozporu dlouho vedené řízení provázené opakovanými návrhy obou rodičů na vydání předběžných opatření, které odrážely jejich neochotu jakkoli se dohodnout).
18. Neprovedení znaleckých posudků z oboru psychologie a psychiatrie obvodní soud zdůvodnil tím, že by po tak dlouhém řízení nebylo v zájmu nezletilého S. Ústavní soud zde znovu poukazuje na zákonem uloženou povinnost opatrovnických soudů rozhodovat s nejvyšším urychlením, jakož i na to, že zhodnocení vztahů v rodině a výběr nejvhodnějšího modelu péče je úkolem soudu, který jej v žádném případě nemůže přenášet na znalce (již citovaný nález
sp. zn. I. ÚS 1096/23
, bod 37). Obvodní soud měl k dispozici několik zpráv týkajících se nezletilého S., o něž své rozhodnutí opřel, přičemž ze všech provedených důkazů vyplýval jeho odmítavý postoj ke stěžovatelce. Jak již bylo uvedeno, městský soud nezpochybňoval, že tento postoj může být výsledkem působení otce, nicméně i tak upřednostnil postupné rozšiřování styku S. se stěžovatelkou před náhlým nařízením střídavé péče. Nelze tedy tvrdit, že by soudy neměly pro své rozhodnutí dostatečný skutkový podklad, pouze věc posoudily odlišně, než by si stěžovatelka přála. V tom však nelze spatřovat porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu.
19. Ústavní soud tedy neshledal namítané porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu