Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Lískovce, zastoupeného JUDr. Arturem Ostrým, advokátem, sídlem Arbesovo nám. 257/7, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2945/2019-190 ze dne 22. 7. 2021, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 419/2018-125 ze dne 22. 1. 2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 31 C 153/2017-63 ze dne 25. 4. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol k Úmluvě") a také jeho právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
Z textu ústavní stížnosti a jejích příloh je však evidentní, že stěžovatel napadá i v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího soudu, od jehož doručení ostatně odvíjí také lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou konstantní judikaturou [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3171/18
ze dne 15. 1. 2019,
sp. zn. I. ÚS 1985/19
ze dne 3. 9. 2019, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz], navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha, č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i toto rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění jejích vad.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po žalované (České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj) zaplacení náhrady škody ve výši 119 899 681 Kč s příslušenstvím, která mu měla být způsobena konáním dražebníka podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. Ten měl provést dražbu nedobrovolnou, a to v rozporu se zákonem o veřejných dražbách a zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník a zasáhnout tak do vlastnického práva stěžovatele.
Napadeným rozsudkem č. j. 31 C 153/2017-63 ze dne 25. 4. 2018 Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "soud prvního stupně") stěžovatelovu žalobu zamítl (výrok I) a stěžovateli uložil nahradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč (výrok II). Městský soud v Praze (dále také "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok I) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Dovolání stěžovatele pak bylo rubrikovaným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto.
Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.
Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti rekapituluje průběh celého řízení a okolnosti vzniku škody v podobě nezákonného postupu dražebníka a následné odpovědnosti státu, přičemž obecným soudům vytýká to, že jeho žalobu zamítly, když odpovědnost státu za činnost dražebníka neshledaly. Stěžovatel dovozuje, že dražebník je úřední osobou ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. a stát tak odpovídá za škodu, která je způsobena jeho nezákonným (nesprávným úředním) postupem, což dokládá mj. i stanoviskem Ústavu práva a právní vědy. Postupem soudů, které zamítly jeho žalobu tak došlo k porušení čl. 36 odst. 3 Listiny a v důsledku nesprávného postupu dražebníka bylo porušeno rovněž právo stěžovatele vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však v nyní projednávaném případě nejedná.
Ze samotné argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel pokračuje v polemice se skutkovými a právními závěry obecných soudů a s jejich aplikací podústavního práva, a to přesto že používá argumenty svými základními právy. Zejména nesouhlasí se závěry odvolacího a dovolacího soudu, podle kterých dražebník není úřední osobou ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., neboť na něj není zákonem přenesen výkon státní moci. Ústavní soud však v těchto námitkách žádný ústavněprávní přesah neshledal; naopak obecné soudy (včetně Nejvyššího soudu) se se všemi námitkami stěžovatele řádně vypořádaly a svá rozhodnutí plausibilně a náležitě odůvodnily v souladu s ústavněprávními požadavky vyplývajícími z čl.
36 odst. 1 Listiny. Úvahy jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat namítané porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. května 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu