Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti A. B., zastoupené JUDr. Ivanou Jordovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, M. R. Štefánika la, proti rozsudku Krajského soudu Ostrava, pobočky Olomouc ze dne 13. 6. 2018 č. j. 70 Co 176/2018-632, návrhu na odložení vykonatelnosti výroků III. a IV. rozsudku Krajského soudu Ostrava, pobočky Olomouc a návrhu na přednostní vyřízení věci, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a 5, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, vydaného v řízení o úpravu péče, určení výživného a o úpravu styku. Dále požaduje rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti výroků III. a IV. tohoto rozsudku ve věci placení nákladů řízení a přednostní projednání věci. Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že práva a povinnosti rodičů ke čtyřem nezletilým synům (nar.
2005, 2010, 2012, 2013) byla nejdříve upravena rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 12. 2015 č. j. 14 Nc 3720/2015-40, kdy byly nezletilé děti na dobu do i po rozvodu svěřeny do péče matky. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 9. 2. 2018 č. j. 40 P 18/2017-424, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 3. 2018, byly nezletilé děti svěřeny do péče otce, matce bylo stanoveno výživné a upraven styk s dětmi. Podle soudu změnu rozhodnutí o úpravě výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti vyžadovalo chování matky, která nevhodným způsobem soustavně narušuje obraz otce v očích dětí a tím i jejich zdravý dušení vývoj.
Ústavní stížností napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo prvostupňové rozhodnutí změněno tak, že pokud jde o nejstaršího syna, nemění se úprava provedená rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 12. 2015 a syn tedy zůstává v péči matky. Výrok, kterým byla upravena péče a výživné ke třem mladším synům, zůstal nezměněn, tito synové tedy zůstali v péči otce a nově byla provedena úprava jejich styku s matkou. Soud rovněž rozhodl, že styk otce s nejstarším synem se nadále neupravuje. Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí.
Namítá, že soudy při svém rozhodování postupovaly nesprávně, neboť se řádně nevypořádaly s jejími tvrzeními a navrhovanými důkazy. V řízení nebylo nijak prokázáno, že děti u matky žily v nepřátelském prostředí vůči otci, stěžovatelka nikdy nebránila otci ve styku s dětmi, naopak bylo prokázáno, že se otec špatně a vulgárně vyjadřuje o stěžovatelce. Krajský soud nezohlednil, že jejich otec děti ani nechtěl a pouze požadoval úpravu styku a nemá vhodné bytové podmínky pro výchovu. Krajský soud nezajímalo ani šetření policie ve věci podezření na pohlavní zneužívání dětí otcem ani závěry znaleckého zkoumání.
Soud se spokojil s názorem, že si stěžovatelka opět všechno vymyslela, neboť jejímu podezření nenasvědčují zprávy ze školy a školky. Poukazuje na to, že děti trpí odloučením, když všichni sourozenci nevyrůstají spolu. Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, že jí byla uložena povinnost hradit náklady řízení. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ). Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř.
sp. zn. II. ÚS 465/02 a
IV. ÚS 31/04 ). Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není proti rozhodnutí odvolacího soudu (s určitými výjimkami) přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV.
ÚS 2468/14 ). Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy Ústavnímu soudu předkládá argumentaci, kterou uplatnila již v řízení před civilními soudy. Ze strany Ústavního soudu se tak domáhá přehodnocení závěrů krajského soudu způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno potřebné dokazování, přičemž odvolací soud své závěry, podle nichž specifické okolnosti projednávané věci vyžadovaly změnu výchovného prostředí tří nezletilých synů, řádně odůvodnil.
Poukázal na vážně narušené vztahy mezi rodiči, nezdravé prostředí v rodině matky, manipulaci matky s dětmi, devastující sexualizaci sporu a znalci zjištěný nepřátelský postoj matky vůči otci, který způsobil úplný rozpad vzájemných vztahů nejen mezi rodiči, ale i vztahu mezi otcem a nejstarším synem. Narušení vztahu otce se synem je natolik závažné, že otec o styk s ním přestal nadále usilovat, neboť by jeho výchovu již nezvládal. Odvolací soud tak byl nucen vycházet z faktického stavu a zohlednit, že za dané situace by změna dosavadního výchovného prostředí mohla nezletilému přivodit vážný citový otřes, jenž by mohl vést k demonstrativnímu sebeohrožujícímu jednání, a ponechal jej v péči matky.
Podle zjištění soudu se ostatní nezletilí v rodině otce adaptovali a otec spolupracuje se sociálními, školskými a zdravotními orgány. Odvolací soud rovněž dostatečně odůvodnil své závěry, pokud jde o úpravu styku matky s nezletilými syny a výši výživného. Z přípisu Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 10. 2018 (sp. zn. 42 P 28/2016) Ústavní soud dále zjistil, že ačkoliv poslední pravomocná úprava je z června 2018, otec se s poukazem na závažné skutečnosti ohledně matčina jednání vůči němu i dětem novým návrhem domáhá určení asistovaného styku s matkou.
Naopak matka podala na otce závažné trestní oznámení a v té souvislosti byli synové dne 12. 10. 2018 vyslechnuti policií za účasti trestního soudce. Rozhodující senát 7 C současně vyzval k součinnosti orgán sociálně právní ochrany dětí, řeší se vhodné pracoviště pro asistovaný styk, čeká se i na protokol o výslechu nezletilých, účastníci jsou vedeni k postupům podle tzv. Cochemské praxe. Ve věci je dále podán návrh na úpravu styku s prarodiči ze strany matky. Za dané situace není možné, aby Ústavní soud vstupoval v podstatě do probíhajícího řízení z pozice dalšího orgánu soudní moci.
Má za to, že odvolací soud byl při řešení specifické rodinné situace nezletilých dětí veden především jejich zájmem, kterému nelze nadřadit zájem žádného z rodičů. Pokud Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jak má být upraven styk rodiče s dítětem a hodnotit civilními soudy provedené důkazy, které vedly k přijetí příslušných právních závěrů, nemůže ani stěžovatelkou požadovaným rozhodnutím o ústavní stížnosti předjímat další závěry soudů, které budou podloženy novými zjištěními.
V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, jak ve své judikatuře pravidelně vyzdvihuje, že především civilním soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce". Jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. např. usnesení sp. zn. IV.
ÚS 106/15 ). Ústavní soud pro úplnost dodává, že z hlediska ústavnosti nemá výhrady ani vůči rozhodnutí o nákladech řízení.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ,
III. ÚS 106/11 ,
III. ÚS 255/05 ,
I. ÚS 195/13 a další). Při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Krajský soud své rozhodnutí i v tomto směru řádně odůvodnil, zejména poukazem na protiprávní jednání matky, které přispělo k nutnosti vedení soudního sporu, a Ústavní soud neshledává důvod je přezkoumávat. Ústavní soud však považuje za nezbytné apelovat na oba rodiče, aby nezletilým umožnili vyrůstat v klidném a nestresujícím prostředí, netraumatizovali je jejich osobními konfliktními postoji, neboť jejich vývoji především nijak neprospívá dlouhý spor nejbližších osob, navíc doprovázený zatěžujícími odbornými vyšetřeními, event. dalšími znaleckými posudky apod. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnost nebyl dán důvod pro odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. O žádosti stěžovatelky o přednostní projednání ústavní stížnosti podle ust. § 39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu