Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. B., zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 7, Komunardů 36, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008, čj. 5 Cmo 272/2008 - 194, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že není důvodná námitka započtení, podle které proti pohledávce ze směnky, o jejíž úhradě bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, stěžovatel započetl pohledávku (postoupenou na něj smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 27. 5. 1999) z titulu smluvní pokuty sjednané ve "Smlouvě o předložení avalované směnky", uzavřené mezi původní žalobkyní a První slezskou bankou, a. s., dne 1. 11. 1995, pro případ porušení povinností původní žalobkyně nepřevést na třetí osobu směnku, za jejíž zaplacení převzala První slezská banka směnečné rukojemství.
Odvolací soud konstatoval, že z komplexu vzájemně propojených smluv, uzavřených dne 1. 11. 1995, plyne, že účelem sjednaného zákazu převodu zajišťovací směnky bylo zajistit, aby nedošlo k oddělení pohledávky z úvěru od směnečné pohledávky, plnící ve vztahu k pohledávce z úvěru zajišťovací funkci. Převedla-li proto v dané věci původní žalobkyně na třetí osobu zajišťovací směnku spolu s pohledávkou, kterou zajišťovala, nemohlo tím dojít k porušení sjednaného zákazu převodu směnky, a tedy ani ke vzniku práva na zaplacení smluvní pokuty pro tento případ sjednané.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 29. 6. 2011, čj. 29 Cdo 2383/2009 - 235.
Stěžovatel nesouhlasí s výkladem předmětné smlouvy o předložení avalované směnky, tak jak učinily obecné soudy a předložil svůj vlastní názor na to, jakým způsobem by tato smlouva měla být interpretována. Po seznámení s obsahem stěžovatelových argumentů v ústavní stížnosti a jejich konfrontaci s textem napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je pouze polemika s právními závěry odvolacího soudu a stěžovatelova argumentace zjevně nesměřuje do roviny ústavněprávní.
K argumentům této polemiky se již dostatečně vyjádřil odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku. V detailech stačí poukázat na podrobné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Nelze rovněž abstrahovat od skutečnosti, že věcí se zabýval i Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatele odmítl. V kompetenci Ústavního soudu není přehodnocovat závěry obecných soudů v konkrétních detailech sporu. Pokud tedy stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, nezakládá to automaticky odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud v této věci neshledal žádná pochybení, která by znamenala porušení základních práv stěžovatele.
Na základě shora uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 26. dubna 2012
Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu