Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Štefanie Smutné, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 15/2021-47 ze dne 9. 9. 2022 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 55 Af 22/2018-49 ze dne 26. 11. 2020, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Finanční úřad pro Středočeský kraj (dále jen "správce daně") stěžovatelce doměřil dodatečnými platebními výměry ze dne 9. 10. 2014 daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2009 ve výši 899 730 Kč a za zdaňovací období 2010 ve výši 643 965 Kč; současně jí uložil povinnost uhradit penále z doměřené daně za zdaňovací období 2009 ve výši 179 946 Kč a za zdaňovací období 2010 ve výši 128 793 Kč. Daň byla doměřena, neboť správce daně vyloučil stěžovatelkou uplatněné náklady v podobě darů na reprezentaci, nákladů na pořízení zboží určeného pro jiný podnikatelský subjekt, neoprávněně uplatněných odpisů montované haly a neprokázaných nákladů na pořízení zboží od deklarovaných dodavatelů.
3. Vedlejší účastník původním rozhodnutím ze dne 12. 5. 2015 dodatečné platební výměry změnil tak, že výši doměřené daně snížil za zdaňovací období 2009 na 885 030 Kč a výši penále na částku 177 006 Kč; výši doměřené daně za zdaňovací období 2010 snížil na 632 955 Kč a výši penále na 126 591 Kč. K žalobě stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 48 Af 18/2015-37 ze dne 30. 5. 2017 původní rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud přisvědčil námitce stěžovatelky týkající se neprovedení výslechů jí navrhovaných svědků, kteří podle ní měli potvrdit uskutečnění sporných dodávek zboží, a dospěl k závěru, že orgány finanční správy nevyužily všechny zákonné instituty směřující k zajištění provedení výslechu (pořádkovou pokutu a především předvedení svědků Policií České republiky); vedlejšímu účastníkovi uložil, aby své pochybení napravil.
Následně vedlejší účastník rozhodnutími č. j. 21333/18/5200-10423-709175 a č. j. 21334/18/5200-10423-709175 ze dne 7. 5. 2018 původní dodatečné platební výměry opětovně změnil, a to stejně jako ve svém rozhodnutí ze dne 12. 5. 2015.
4. Proti rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 7. 5. 2018 brojila stěžovatelka správní žalobou, kterou krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Podle krajského soudu správce daně v doplněném odvolacím řízení dostál závaznému právnímu názoru vyslovenému ve zrušujícím rozsudku, neboť učinil veškerá dostupná opatření za účelem zajištění výslechu stěžovatelkou navržených svědků. Krajský soud se dále ztotožnil se závěrem vedlejšího účastníka, že dodatečně provedené výslechy svědků nepřispěly k unesení důkazního břemene stěžovatelky a k rozptýlení pochybností správce daně. K nemožnosti provést výslech některých dalších navržených svědků krajský soud uvedl, že navrhne-li daňový subjekt k prokázání svých tvrzení výslech svědků, jejichž přítomnost u výslechu se nepodaří zajistit, dopadají důsledky takové situace právě na daňový subjekt. Nejvyšší správní soud (dále též "NSS") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou.
5. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnou následovně: Stěžovatelka tvrdí, že nemohla doložit jí navrhované důkazy, zejména svědectví manželů Margity a Zdeňka Adámkových, a to z důvodu, že nebyly provedeny ještě v původním prvoinstančním i odvolacím správním řízení (probíhajícím před zrušujícím rozsudkem krajského soudu). Tato důkazní nouze nemůže jít k tíži stěžovatelky, ale k tíži chybujících správních orgánů. Stěžovatelka dále namítá, že postup správních soudů je v rozporu s rozsudkem Soudního dvora Evropské Unie (dále jen "SDEU) ze dne 22.
10. 2015 ve věci C-277/14 PPUH Stehcemp. Závěry krajského soudu uvedené v bodě 6 napadeného rozsudku a NSS uvedené v bodě 18 napadeného rozsudku jsou protiústavní, neboť správní orgány dostaly svým nezákonným postupem stěžovatelku do procesní situace, ve které již nemůže prokázat náklady od označeného dodavatele. Stěžovatelka dále rozporuje odkaz správních soudů a orgánů na rozsudek NSS č. j. 2 Afs 177/2006-61 ze dne 15. 5. 2007; citovaná judikatura se váže k jiné dani, ke které se váže jiná důkazní povinnost.
Stěžovatelka konečně namítá, že "[v]zhledem k ustálené judikatuře Ústavního soudu ČR bylo postupováno vůči stěžovatelce odlišně od jiných případů."
6. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatelka byla účastníkem v řízeních u správních soudů [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní stížnost je včasná, neboť byla podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného rozsudku NSS (§ 72 odst. 3 téhož zákona), a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona, protože stěžovatelka vyčerpala procesní prostředky, které jí soudní řád správní k ochraně práv poskytuje; stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 30 odst. 1 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka jen opakuje své námitky jednak ohledně jí nezaviněné nemožnosti provést důkaz výslechem navrhovaných svědků, a dále ohledně použití nepřiléhavé judikatury. Byť stěžovatelka formálně odkazuje na články Listiny a Úmluvy, její obecná tvrzení a nesouhlas s meritorním výsledkem věci nelze považovat za kvalifikované ústavněprávní námitky. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti; postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [nález sp. zn. I. ÚS 1833/18 ze dne 6. 2. 2020 (N 20/98 SbNU 156), bod 15]. Nejvyšší správní soud je pak orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1172/19 ze dne 26. 6. 2019).
8. Správní soudy všechny námitky stěžovatelky v napadených rozhodnutích ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stran tvrzení stěžovatelky, že jí nelze klást k tíži, nepodařilo-li se v opakovaném správním řízení předvolat dva svědky - nyní dlouhodobě pobývající v Mexiku - protože správní orgány pochybily, nevyužily-li všechny jim dostupné procesní prostředky v původním řízení, lze odkázat na bod 18 napadeného rozsudku NSS. Zde NSS stěžovatelce pečlivě vysvětlil, že smyslem správního soudnictví není potrestat správní orgán definitivním zrušením jeho rozhodnutí bez možnosti nápravy za to, že hned napoprvé nevydal bezvadné rozhodnutí - ale pokud možno dovést správní orgán k tomu, aby svou vadu napravil a vydal rozhodnutí zákonné.
Jestliže správní orgány napravily v dalším řízení svá pochybení, ale nepodařilo se jim zajistit předvolání svědků z důvodu změny okolností (dlouhodobého pobytu svědků v Mexiku), je třeba souhlasit s tím, že je to stěžovatelka, kdo nese důkazní břemeno daňového subjektu. Zákonnost postupu správních orgánů stran dokazování je třeba hodnotit s ohledem na reálné okolnosti dané v době probíhajícího správního řízení, byť probíhalo v důsledku zásahu správního soudu opakovaně. Ústavní soud zároveň nespatřuje nic neústavního na závěru NSS ohledně opožděnosti námitky stěžovatelky, podle které měl správní orgán zaslat výzvu do místa zjištěného bydliště v Mexico City (viz bod 20 napadeného rozsudku NSS).
Stěžovatelka sama ostatně v tomto smyslu v ústavní stížnosti nic netvrdila.
9. Co se týče stěžovatelčiny námitky, že správní orgány a soudy při rozhodování použily nepřiléhavý rozsudek NSS č. j. 2 Afs 177/2006-61, lze se zcela ztotožnit s vypořádáním NSS v bodě 17 napadeného rozsudku. Zde NSS vysvětlil, že stěžovatelkou zdůrazněné odlišnosti nejsou podstatné, neboť citovaný závěr se týkal otázky dokazování v daňovém řízení, a je proto bez dalšího použitelný i ve věcech daně z příjmu.
10. K tvrzení stěžovatelky, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s rozsudkem SDEU ve věci C-277/14 PPUH Stehcemp, lze pouze uvést, že stěžovatelka tento rozpor namítala pouze obecně a žádným způsobem nevysvětlila, jak se citovaný rozsudek týkající se dokazování nároku na odpočet daně z přidané hodnoty u plnění, které bylo součástí podvodu, vztahuje na stěžovatelčin případ, a jak konkrétně mělo k porušení jejího práva na spravedlivý proces dojít. Je to stěžovatelka, kdo i v řízení o ústavní stížnosti nese břemeno tvrzení, ze kterého vyplývá povinnost předložit Ústavnímu soudu takovou kvalifikovanou stížnostní argumentaci, kterou podpoří tvrzený zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu referenčního rámce ústavnosti [čl.
87 odst. 1 písm. d) Ústavy; usnesení sp. zn. III. ÚS 1893/22 ze dne 4. 8. 2022]. Způsob aplikace práva EU jako bezprostředně použitelného práva je primárně v kompetenci obecných soudů a úkolem Ústavního soudu není bez dalšího kontrolovat dodržování unijních norem v podústavní rovině [viz bod 48 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/05 ze dne 27. 3. 2008 (N 60/48 SbNU 873; 257/2008 Sb.)]. Smysluplně pak nelze reagovat ani na vágní námitku stěžovatelky, že "[v]zhledem k ustálené judikatuře Ústavního soudu ČR bylo postupováno vůči stěžovatelce odlišně od jiných případů."
11. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. 11. 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu