Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společnosti BULANA společnost s ručením omezeným (spol. s r.o.), K Nemocnici 207/9, Nový Jičín, zastoupené Mgr. Jánem Gajdošem, advokátem se sídlem Plaská 614/10, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2021 č. j. 28 Cdo 2069/2021-250, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2021 č. j. 71 Co 396/2019-193 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 7. 2019 č. j. 8 C 110/2019-82, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelce byla zaplacena Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze škoda způsobená nesprávným úředním postupem. Na základě dovolání Nejvyšší soud uvedená rozhodnutí zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. V něm Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu stěžovatelky zamítl a Městský soud v Praze tento rozsudek potvrdil.
Stěžovatelkou podané dovolání bylo odmítnuto a pro opožděnost pak byla odmítnuta i její ústavní stížnost ( sp. zn. I. ÚS 2688/19 ). Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti vyzvalo stěžovatelku k vydání bezdůvodného obohacení. Protože stěžovatelka odmítla zaplatit požadovanou částku, podala Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti k Okresnímu soudu v Novém Jičíně žalobu o zaplacení částky 9 091 723 Kč s příslušenstvím. Ten žalobě vyhověl. Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (poté, co jeho předchozí měnící rozhodnutí bylo Nejvyšším soudem zrušeno).
Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje právní závěry obecných soudů, na jejichž základě jí bylo uloženo zaplatit žalobkyni bezdůvodné obohacení. Namítá, že se soudy dostatečně nezabývaly jejím tvrzením, že uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení je v rozporu s dobrými mravy a rozporuje i posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka dále namítá, že soudy nedostály své povinnosti rozhodnutí řádně odůvodnit, neboť se nedostatečně vypořádaly s jejím námitkami. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky s názory obecných soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem a vytýká jim nedostatečné odůvodnění rozhodnutí. Jelikož stěžovatelka rozpor s dobrými mravy u soudu prvního stupně nenamítala, v odůvodnění rozhodnutí se jím nezabýval. Stejně tak odvolací soud nepochybil, když tvrzení stěžovatelky, vážící se k posouzení důvodnosti žaloby s ohledem na dobré mravy, shledal s ohledem na zásadu neúplné apelace uplatňující se v odvolacím řízení nepřípustnými novotami.
Stěžovatelka ostatně v námitce existence rozporu s dobrými mravy poprvé vznesené až v odvolacím řízení argumentuje pouze skutečnostmi vycházejícími z řízení o náhradě škody. V tomto řízení však stěžovatelka všechny dostupné prostředky k nápravě využila, ústavní stížnost podaná v této věci pak byla odmítnuta pro opožděnost. Rozhodnutí v tomto řízení vydané je závazné a vytváří překážku věci rozsouzené. K otázce posouzení rozporu s dobrými mravy a postupu soudů se podrobně vyslovil i dovolací soud. Z uvedených skutečností nelze stěžovatelkou tvrzený rozpor uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy dovodit.
Ani názoru soudů ohledně určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty nelze nic vytknout. Ústavní soud v tomto konkrétním případě nevidí důvod odchýlit se od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2242/2010 (za rozhodný okamžik se považuje právní moc zamítavého rozhodnutí odvolacího soudu v dalším řízení). Pokud stěžovatelka tvrdí, že v tomto případě je situace odlišná, nelze jí přisvědčit. Jak upozorňuje také Nejvyšší soud, i v tomto případě zůstala výše hmotněprávního nároku sporná, a to nejen z hlediska právní kvalifikace přijaté soudy nižších stupňů, ale i v poměrech právního posouzení, které předestřel dovolací soud v kasačním rozhodnutí.
Až od okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu v dalším řízení tedy mohla začít běžet dvouletá subjektivní promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení. I v tomto případě z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že se soudy námitkami stěžovatelky řádně zabývaly a své právní závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud ani k této otázce nesdílí názor stěžovatelky ohledně nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatelka měla a využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Napadené rozhodnutí přesvědčivě reaguje na všechny námitky stěžovatelky. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názory, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r. předseda senátu