Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Mgr. Milana Hloucala, zastoupeného JUDr. Alešem Tolnayem, advokátem se sídlem nám. Republiky 946, Mladá Boleslav, proti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 30 Co 56/2023-84 ze dne 11. 8. 2023 a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 21 EXE 2216/2021-65 ze dne 11. 1. 2023, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou jako účastníků řízení a Dany Pleštilové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Proti stěžovateli (jako povinnému) byla vedena exekuce pro vymožení částky 46 816,50 Kč za účasti vedlejší účastnice (jako oprávněné). Stěžovatel se domáhal zastavení exekuce na základě započtení svých pohledávek na pohledávku vedlejší účastnice. Okresní soud v Jablonci nad Nisou exekuční řízení v záhlaví označeným usnesením zastavil co do částky 24 767 Kč, ve zbylé části návrh na zastavení exekuce zamítl. Okresní soud dospěl k závěru, že dostatečně určitě byly v kompenzačním úkonu vymezeny pouze některé pohledávky, proto exekuci zastavil pouze v rozsahu součtu jejích výší.
2. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu. Krajský soud předeslal, že vzhledem k časovým souvislostem věci okresní soud věc správně posuzoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013. Krajský soud shledal, že jako věcně správný obstojí zamítavý výrok usnesení okresního soudu, přestože jej okresní soud založil na nesprávném právním posouzení věci. Krajský soud konstatoval, že podle ustálené soudní praxe je pro neurčitost absolutně neplatný právní úkon započtení, kterým dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek, jež v součtu převyšují pohledávku věřitele, není-li z něj patrno, která část započítávaných pohledávek započtením zanikla a která nikoliv. Jelikož součet započítávaných pohledávek stěžovatele byl v posuzované věci o 105 Kč vyšší než pohledávka vedlejší účastnice, byl jeho právní úkon absolutně neplatný.
3. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, a to pro tvrzené porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel namítá, že v kompenzačním úkonu jednoznačně určil výši částek tvořících jeho pohledávky vůči vedlejší účastnici, včetně jasné konkretizace právních titulů, ze kterých tyto pohledávky vznikly. Podle stěžovatele bylo z tohoto právního úkonu zřetelně seznatelné, že započtena byla celá pohledávka vedlejší účastnice vůči stěžovateli a byl vymezen i okamžik, k němuž byl úkon učiněn.
4. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou osobou a je přípustná [§ 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel je taktéž zastoupen advokátem (§ 29 až § 31 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
5. Ústavní soud není součástí soustavy soudů a nevykonává dozor nad jejich rozhodovací činností (čl. 91 odst. 1 Ústavy); je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v řízeních, u nichž zákon nepřipouští dovolání, neboť jejich předmětem byla tzv. bagatelní částka, zakládá to důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. A to tehdy, neprovázejí-li věc takové mimořádné okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil a doložil, proč rozhodnutí ve věci i přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1161/14 ze dne 21. 5. 2014).
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti nepředestřel ústavněprávní argumentaci, nadto s napadenými rozhodnutími polemizoval prostřednictvím námitek, které se míjí s důvody rozhodnutí krajského soudu. Krajský soud shledal, že stěžovatelův úkon započtení byl absolutně neplatný pro neurčitost, neboť souhrn jeho pohledávek převyšoval pohledávku vedlejší účastnice, aniž by stěžovatel konkrétně určil, které pohledávky a v jaké výši měl v úmyslu započíst. Ze stížnostní argumentace je v návaznosti na obsah napadených rozhodnutí zřejmé, že podstatou námitek je nesouhlas s výkladem běžného, nikoli ústavního zákona.
Ústavní stížnost tudíž nemá ústavněprávní rozměr. Krajský soud srozumitelně odůvodnil svou korekci právního posouzení věci okresním soudem, která v souladu se zákonem neměla vliv na výsledek řízení. Stěžovatel nepředestřel ústavněprávně relevantní námitky, které by mimořádně odůvodňovaly tvrzenou újmu na jeho základních právech i přes bagatelnost příslušné částky. Proto není v pravomoci Ústavního soudu, aby (také vzhledem k omezenému ústavněprávnímu přezkumu - viz předchozí bod) zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů.
7. Ústavní soud neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jeho ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu