Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Zdeňka Hovorky, zastoupeného JUDr. Tomášem Vlčkem, advokátem, sídlem Elišky Krásnohorské 123/10, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1694/2024-335 ze dne 28. 8. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 341/2023-293 ze dne 12. 12. 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 26 C 276/2019-262 ze dne 3. 8. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Mgr. Denise Karbuse, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se proti vedlejšímu účastníkovi domáhal žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 ("nalézací soud") zaplacení 234 100 Kč s příslušenstvím z titulu dlužné (zaručené) mzdy za práci advokátního koncipienta v období od června 2016 do srpna 2017. Nalézací soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl (výrok I) a uložil mu povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení (výrok II). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ("odvolací soud") napadeným rozsudkem změnil zamítavý výrok rozsudku nalézacího soudu tak, aby lépe odrážel, co vše bylo zamítnuto (výrok I), a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady nalézacího i odvolacího řízení (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením (výrok I) a uložil mu povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II).
2. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11, čl. 28 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod; namítá, že mu soudy protiústavním způsobem odepřely jeho nárok na spravedlivou odměnu za práci. Přestože prokazatelně vykonával pro vedlejšího účastníka práci advokátního koncipienta, soudy dospěly k nesprávnému závěru, že pracovní poměr v tu dobu mezi nimi již neexistoval. Soudy založily své posouzení na dohodě o ukončení pracovního poměru, jejíž pravost stěžovatel sporuje; v této souvislosti poukazuje na nejednoznačné závěry znalce zkoumajícího pravost podpisu.
Činnosti, které vykonával po údajném skončení pracovního poměru (vysílání na pracovní cesty, zastupování vedlejšího účastníka), byly výkonem závislé práce. Z rozhodnutí soudů dále není patrné, proč by výkon práce u jednoho zaměstnavatele měl vylučovat výkon práce u zaměstnavatele jiného. Vůli stran skončit pracovní poměr soudy nehodnotily z hlediska jejich následného jednání. Argumentace soudů o možnosti podat žalobu na neplatné skončení pracovního poměru dohodou nereflektuje tvrzení stěžovatele, který od počátku řízení namítal její nepravost.
Stěžovatel soudům vytýká, že neaplikovaly ochranné zásady pracovního práva, ignorovaly jeho postavení slabší strany a rozhodovaly na základě domněnek či formalistických závěrů.
3. Nejprve Ústavní soud zkoumal podmínky řízení (viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost byla podána oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem včas a není nepřípustná. Ve vztahu k rozsudku nalézacího soudu, který byl v meritorní části změněn (nahrazen) a jehož nákladový výrok byl "odklizen" rozsudkem odvolacího soudu, není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť nemůže rušit rozhodnutí, které bylo změněno či zrušeno. Ve zbývající části je Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, avšak je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů, a zásah Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti připadá v úvahu pouze v případě vad, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06
ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)] - takové vady v nyní projednávané věci neshledal.
5. Stěžovatelova argumentace představuje především pokračující polemiku v rovině podústavního práva ohledně trvání jeho pracovního poměru u vedlejšího účastníka. Podle Ústavního soudu obecné soudy srozumitelně a přesvědčivě odůvodnily, že pracovní poměr byl ukončen dohodou k 31. 5. 2016. Tento závěr podpořily nejen dohodou předloženou vedlejším účastníkem, ale také dalšími zjištěnými okolnostmi, které v souhrnu prokazují vůli obou stran ukončit pracovní poměr. Soudy rovněž vypořádaly všechny relevantní argumenty a námitky, které stěžovatel v ústavní stížnosti reprodukuje.
Nesouhlas stěžovatele se skutkovými zjištěními či hodnocením důkazů opodstatněnost jeho stížnosti nezakládá, protože k "přehodnocování" hodnocení důkazů není Ústavní soud povolán. Žádné ústavněprávní vady v dokazování či obecně v průběhu řízení přitom Ústavní soud nezjistil. Soudy jasně vysvětlily, jak jednotlivé důkazy hodnotily, jaká skutková zjištění z nich vyvodily a jak na jejich základě dospěly k právnímu posouzení.
6. Ústavní soud nespatřuje ani nic protiústavního v závěru, že se o dohodě stěžovatel dozvěděl nejpozději při jejím předložení v rámci procesní obrany vedlejšího účastníka, a proto lhůta pro podání žaloby na určení její neplatnosti uplynula. Mimoto, jak již bylo uvedeno, vůli skončit pracovní poměr dokládaly i další skutečnosti.
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. prosince 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu