Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Canaletto s. r. o., sídlem Máchova 838/18, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou, sídlem Jednořadá 1051/53, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2022 č. j. 30 Cdo 1620/2022-396, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2022 č. j. 20 Co 406/2021-375 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. června 2021 č. j. 26 C 38/2016-340, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stavební úřad v roce 1996 vydal pro stěžovatelku stavební povolení na rekonstrukci domu. Po opakovaném prodloužení lhůt k dokončení stavby k žádostem stěžovatelky stavební úřad dne 11. 10. 2001 povolil změnu stavby před dokončením. Dne 12. 2. 2007 stěžovatelka požádala stavební úřad o další dodatečnou změnu stavby. Stavební úřad však řízení zastavil a zahájil řízení o odstranění stavby. Stěžovatelka proto dne 18. 2. 2009 požádala o dodatečné povolení k provedení stavebních úprav, čemuž stavební úřad vyhověl rozhodnutím ze dne 28. 3. 2011. Magistrát hlavního města Prahy ("odvolací orgán") mezitím rozhodnutím ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. S-MHMP 5364293/2009/Vr/Lo k odvolání vlastníků sousedních pozemků ze dne 16. 6. 2008 zrušil rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 11. 10. 2001 (o první dodatečné změně stavby). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zrušil uvedené rozhodnutí odvolacího orgánu rozsudkem ze dne 24. 6. 2014 č. j. 8 A 46/2014-103 jako nepřezkoumatelné. Stavební úřad mezitím dne 26. 9. 2012 vydal kolaudační souhlas s užíváním stavby podle rozhodnutí o povolení změn stavby ze dne 28. 3. 2011.
3. Stěžovatelka se následně u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhala za nezákonné rozhodnutí odvolacího orgánu (ze dne 29. 7. 2009) po vedlejší účastnici zaplacení náhrady škody spočívající, zjednodušeně řečeno, v nákladech na přerušení výstavby a snížení hodnoty investice. Obvodní soud žalobu na zaplacení 73 170 805,93 Kč zamítl napadeným rozsudkem. Shledal, že mezi nezákonným rozhodnutím a újmou stěžovatelky není příčinná souvislost. Stěžovatelka měla stavbu původně realizovat již v roce 1998. Z důvodu nedostatku financí však opakovaně záměr odkládala. Rozhodující pro zastavení prací v následných letech nebylo odvolání sousedních vlastníků proti rozhodnutí o první změně stavby ze dne 11. 10. 2001 podané značnou dobu po jeho vydání (v roce 2008), potažmo nezákonné rozhodnutí odvolacího orgánu, který (jejich) odvolání vyhověl. Stěžovatelka byla vyzvána k pozastavení prací v řízení o odstranění stavby, kterým stavební úřad reagoval na žádost stěžovatelky o povolení dalších stavebních úprav ze dne 12. 2. 2007, protože stavba odporovala stavebnímu povolení. Obvodní soud neprovedl některé stěžovatelkou navrhované důkazy (včetně správního spisu stavebního úřadu), protože by z nich nebyly zjištěny žádné skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci.
4. Městský soud napadeným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek obvodního soudu. Městský soud zdůraznil, že na žádost stěžovatelky bylo zahájeno další řízení o povolení stavby, které v době vydání nezákonného rozhodnutí nebylo ukončeno. Nadto probíhalo řízení o odstranění stavby, z něhož je patrno, že stěžovatelka prováděla část stavby v rozporu se stavebním povolením. Nezákonné rozhodnutí proto nemělo na zdržení stavby rozhodující vliv. Stěžovatelka zjevně věděla, že část stavby je v rozporu se zákonem, protože dodatečně žádala o stavební povolení. Stavební úřad zkolaudoval stavbu v roce 2012, tj. před tím, než městský soud pravomocně zrušil rozhodnutí odvolacího orgánu. Jediným nárokem v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím je nárok na náhradu nákladů vynaložených na zrušení nezákonného rozhodnutí. O těchto nákladech však rozhodl městský soud v dotčeném soudním řízení správním.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky, neboť je neshledal přípustným. Stěžovatelkou první předestřená otázka se míjela se skutkovým stavem zjištěným městským soudem; pro městský soud rozhodující příčinou pro případnou škodu stěžovatelky nebylo řízení o odvolání sousedních vlastníků, jak se stěžovatelka mylně domnívá. Druhá otázka nebyla schopná zpochybnit správnost právního závěru o chybějící příčinné souvislosti, protože v dovoláním napadeném rozsudku šlo v tomto směru rovněž (alternativně) o řízení o žádosti stěžovatelky o druhou dodatečnou změnu stavby z roku 2007, u kterého závěry městského soudu stěžovatelka nenapadla, a vyřešení druhé otázky by proto pro ni nevedlo k příznivějšímu rozhodnutí. Třetí otázka se míjí s právním posouzením, protože směřuje proti hodnocení příčinné souvislosti u nároku na náhradu nákladů vynaložených na zrušení nezákonného rozhodnutí. U uvedeného nároku však nešlo o chybějící příčinnou souvislost, nýbrž o to, že náhrada nákladů byla jejich uhrazením v soudním řízení správním vyloučena.
6. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy zamítly provedení stěžejních důkazů bez řádného odůvodnění. Stěžovatelka od počátku navrhovala provedení důkazu stavebním spisem k prokázání, že stavba neodporovala stavebnímu povolení. Dále stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání, aniž proto byly dány důvody. Stěžovatelka formulovala několik právních otázek, na kterých napadený rozsudek městského soudu závisel. Jejich zodpovězení mělo přispět ke zjištění skutkového stavu, který obecné soudy zjistily nedostatečně. Stěžovatelka konečně tvrdí, že obecné soudy v předcházejících fázích řízení porušily zásadu hospodárnosti řízení. Obvodní soud více než tři roky prováděl dokazování, nebylo možno seznat žádný předběžný náhled soudu na právní hodnocení. Napadený rozsudek obvodního soudu je tzv. překvapivým rozhodnutím. Obvodní soud v řízení stěžovatelku několikrát vyzval k doplnění skutkových tvrzení, což stěžovatelka již dříve učinila. Šlo proto o zbytečné prodlužování řízení.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Jde-li v prvé řadě o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelka mu v obecné rovině vytýká, že nesprávně odmítl její dovolání. Ke konkrétním důvodům odmítnutí dovolání, protože je Nejvyšší soud neshledal přípustným, u jednotlivých právních otázek však stěžovatelka žádné konkrétní a věcné námitky neuvádí; argumentaci Nejvyššího soudu nereflektuje. Závěry Nejvyššího soudu přitom vychází z jeho ustálené rozhodovací praxe, což se z jeho odůvodnění zřetelně podává. Jde-li o odmítnutí dovolání u otázky, kterou se stěžovatelka měla minout se zjištěným skutkovým stavem, takovou argumentaci v obecné rovině Ústavní soud považuje za legitimní a odpovídající zásadám, na kterých dovolací řízení spočívá (srov. obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3086/19 či bod 16 usnesení ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1025/20 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Výklad nosných závěrů napadeného rozsudku městského soudu provedený Nejvyšším soudem jeho obsahu odpovídá; stěžovatelka ostatně jeho alternativu nepředkládá.
10. Obdobné se uplatní i co do druhé stěžovatelkou formulované otázky. Nemůže-li Nejvyšší soud v řízení o dovolání změnit meritorní výsledek řízení, neboť v souladu se zákonem nebyly napadeny všechny opěrné důvody rozhodnutí odvolacího soudu, postrádá meritorní projednání jen některého z dovolacích důvodů racionální smysl, což je v souladu se subjektivní funkcí dovolání [srov. za všechna rozhodnutí např. bod 18 nálezu ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3206/17 (N 46/93 SbNU 137), bod 9 usnesení ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 368/21 či bod 16 usnesení ze dne 14. 12. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3018/21 ]. Zpochybnila-li stěžovatelka druhou dovolací otázkou závěr městského soudu, který spočívá na dvou nezávislých úvahách, daná právní otázka se týkala jen jedné z nich, a její odlišné vyřešení by se proto v poměrech stěžovatelky nemohlo nijak projevit, jde v obecné rovině o postup odpovídající zásadám, na kterých dovolací řízení spočívá. Opět platí, že stěžovatelka konkrétní argumentaci Nejvyššího soudu v tomto směru nereflektuje. Ústavní soud přitom považuje výklad nosných důvodů napadeného rozsudku městského soudu provedený Nejvyšším soudem za odpovídající jeho obsahu.
11. Ústavní soud neshledal tzv. kvalifikované vady v napadeném usnesení ani u třetí v dovoláním předložené otázky. Je zřejmé, že městský soud skutečně zamítl nárok stěžovatelky na náhradu nákladů spojených se zrušením nezákonného rozhodnutí s odkazem na skutečnost, že o nich rozhodl městský soud v soudním řízení správním. Ani zde stěžovatelka nereflektuje věcné důvody odmítnutí svého dovolání a Nejvyšší soud vyložil nosné důvody napadeného rozsudku městského soudu v souladu s jeho obsahem. Ústavní soud proto nemá důvod zpochybňovat řádně odůvodněné a ustálené soudní praxi odpovídající odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
12. Stěžovatelka dále obecným soudům vytýká, že řízení zatížily ústavněprávní vadou v podobě tzv. opomenutí důkazu. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu k této problematice platí, že soud nemusí vyhovět každému důkaznímu návrhu, a to z důvodu irelevance důkazu ve vztahu k předmětu řízení, jeho chybějící vypovídací schopnosti či nadbytečnosti [srov. např. mutatis mutandis nález ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 418/03 (N 125/37 SbNU 573)]. Nevyhoví-li však soud určitému důkaznímu návrhu, musí v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vysvětlit, proč důkaz neprovedl. Neodůvodní-li soud řádně neprovedení navrženého důkazu, zatíží důkazní řízení ústavně relevantní vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů a způsobí, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné [viz např. nález ze dne 10. 4. 2001 sp. zn. II. ÚS 663/2000 (N 57/22 SbNU 19)]. Dále platí, že Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti u tvrzených procesních vad přistupuje k předcházejícím fázím řízení jako k celku a u procesních pochybení zkoumá jejich charakter a intenzitu [srov. nález ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431), bod 20 nálezu ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 (N 106/94 SbNU 297) či bod 24 nálezu ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 1121/20 ].
13. Jak se podává z napadeného rozsudku obvodního soudu (srov. bod 22 jeho odůvodnění), obvodní soud vysvětlil, proč neprovedl některé stěžovatelkou navrhované důkazy, včetně stavebního spisu (který stěžovatelka zmiňuje v ústavní stížnosti); obvodní soud zamítl důkazní návrhy pro jejich irelevanci s předmětem řízení. Je pravdou, že v kontextu dalších částí odůvodnění, jakož i odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu, se jeví jako přiléhavější zamítnutí důkazního návrhu pro nadbytečnost; obecné soudy totiž zjevně při posouzení pravdivosti tvrzení, zda stěžovatelka prováděla stavbu v rozporu se stavebním povolením, vycházely z postupu stavebního úřadu v řízení o odstranění stavby a jeho úkonů. Z napadených rozhodnutí je proto zřejmé, že pro obecné soudy bylo dokazování celým spisem v tomto směru nadbytečné. Jakkoli proto vypořádání důkazních návrhů obvodním soudem není precizní, nejde o situaci, kdy se soudy s důkazními návrhy vypořádaly nedostatečně. V odůvodněných situacích totiž lze akceptovat i odpovědi implicitní [srov. např. nález ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 623/05 (N 199/47 SbNU 585) či usnesení ze dne 16. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1541/16 ]. Rozhodné je, že se z napadených rozhodnutí bez důvodných pochybností podává důvod pro zamítnutí důkazního návrhu. Případné nedostatky odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu proto nedosahují dostatečné intenzity, aby je bylo možno považovat za tzv. kvalifikované vady.
14. Další námitky stěžovatelky směřují proti "nehospodárnému postupu" obvodního soudu v předcházejících fázích řízení. Stěžovatelka ve svém důsledku brojí proti prodlužování řízení činěním nadbytečných úkonů a oddalování rozhodnutí ve věci. Má-li však stěžovatelka za to, že řízení před obvodním soudem bylo nepřiměřeně dlouhé, odkazuje Ústavní soud na institut stížnosti a návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 167 a násl. a § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Domnívá-li se účastník řízení, že v řízení dochází k nedůvodným průtahům, může se uvedenými instituty domoci nápravy a odstranění nečinnosti soudu. Lze také doplnit, že porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů má za následek kasaci napadeného rozhodnutí k ústavní stížnosti pouze tehdy, ovlivnily-li průtahy v řízení nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv [usnesení ze dne 16. 10. 1997 sp. zn. III. ÚS 355/97 (U 16/9 SbNU 445)]. Taková tvrzení stěžovatelka nepředkládá a Ústavní soud sám neshledal, že takové okolnosti nyní posuzovanou věc doprovází. S ohledem na to, že řízení již skončilo a stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadeného rozsudku obvodního soudu, jeví se rovněž jako nelogické a odporující zájmům stěžovatelky, aby Ústavní soud petitu ústavní stížnosti z uvedeného důvodu vyhověl (srov. bod 11 usnesení ze dne 14. 6. 2022 sp. zn. III. ÚS 1346/22 či bod 16 usnesení ze dne 30. 8. 2022 sp. zn. I. ÚS 2088/22 ).
15. Namítá-li konečně stěžovatelka ústavněprávní vadu spočívající v tzv. překvapivém rozhodnutí, je nutno uvést, že jejich zákaz v praxi Ústavního soudu neznamená, že účastníci řízení musí vždy znát závěry soudu ještě předtím, než vynese své rozhodnutí, nýbrž že tito musí mít možnost účinně argumentovat ke všem skutečnostem, na jejichž řešení rozhodnutí soudu spočívá. Účastníkům řízení má být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať jde o otázky skutkové či právní. Je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty. Je proto nezbytné, aby soud účastníky řízení poučil, že hodlá vycházet z jiné právní úpravy, jiného právního posouzení či jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení [srov. nálezy ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99), ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 615/17 (N 148/86 SbNU 485) či ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 233/17 (N 34/88 SbNU 479)].
16. Obdobné vady Ústavní soud v postupu obvodního soudu neshledal. Jak se podává z napadených rozhodnutí, obvodní soud věc kvalifikoval v souladu se subjektivní právní kvalifikací stěžovatelky. Nejde o situaci, kdy stěžovatelka neměla procesní prostor přednést své argumenty ke skutkovým i právním otázkám; sama stěžovatelka poukazuje na to, že dokazování před obvodním soudem probíhalo delší dobu. Proti závěrům obvodního soudu stěžovatelka brojila odvoláním i následným dovoláním. Obvodní soud vycházel z takových skutkových zjištění i právního posouzení, které stěžovatelka mohla předvídat. Napadený rozsudek obvodního soudu proto nenese znaky zakázaného tzv. překvapivého rozhodnutí.
17. V nyní posuzované věci Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu