Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti společnosti Robert Bosch odbytová s.r.o., sídlem Radlická 350/107d, Radlice, Praha 5, zastoupené advokátem JUDr. Martinem Klimplem, sídlem U Prašné brány 1078/1, Staré Město, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 280/2024-209 ze dne 27. srpna 2024, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a CCB Stores CZ s.r.o., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na rovnost účastníků zaručeného čl. 37 odst. 3 Listiny, k čemuž mělo dojít nepřiznáním nároku na náhradu nákladů řízení.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatelka podala dne 2. 10. 2023 k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 žalobu, kterou se po vedlejší účastnici domáhala zaplacení 15 983 295,96 Kč. Dne 18. 2. 2024 na sebe vedlejší účastnice podala insolvenční návrh a dne 15. 5. 2024 Městský soud v Praze zjistil úpadek vedlejší účastnice a prohlásil na její majetek konkurs. Tím ze zákona došlo k přerušení řízení. Dne 20. 6. 2024 vzala stěžovatelka žalobu zpět a zažádala o vrácení části soudního poplatku a o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 146 odst. 2 občanského soudního řádu.
3. Obvodní soud usnesením č. j. 28 C 324/2023-194 ze dne 27. 6. 2024 řízení zastavil (výrok I) a rozhodl, že žádný účastník nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že se stěžovatelce vrací na soudním poplatku 639 332 Kč (výrok III). Proti výroku II podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením tak, že prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Podle městského soudu zahájení insolvenčního řízení ani prohlášení konkursu na majetek vedlejší účastnice nelze považovat za její jednání, které je důvodem zpětvzetí žaloby. Zastavení řízení tedy způsobila stěžovatelka, vedlejší účastnice však odvolání nepodala, a tak s ohledem na judikaturu Ústavního soudu městskému soudu nezbylo než rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdit.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadené rozhodnutí je svévolné a nepřezkoumatelné. Stěžovatelka netvrdila, že vstup do insolvence je bez dalšího důvodem pro zpětvzetí žaloby, nýbrž že žaloba byla podána důvodně a že je zde jednání vedlejší účastnice, pro které byla žaloba vzata zpět. Tímto jednáním je podání insolvenčního návrhu, v němž vedlejší účastnice uvedla dluh po splatnosti vůči stěžovatelce. Stěžovatelka je v návrhu uvedena jako nejvýznamnější věřitel vedlejší účastnice a přílohou insolvenčního návrhu je i dohoda o uznání závazku a o splátkách ze dne 26. 7. 2023.
5. Vedlejší účastnice podle stěžovatelky ve vyjádření k žalobě výslovně učinila nesporným, že se stěžovatelkou uzavřela dohodu o uznání závazku a o splátkách a že stěžovatelka dodala zboží tvrzené v žalobním návrhu a vedlejší účastnice je převzala dle soupisu faktur uvedených v žalobě, čímž učinila nesporným samotný právní důvod vzniku pohledávky. Jde o další jednání, z kterého podle stěžovatelky plyne, že žaloba byla vzata zpět pro chování vedlejší účastnice. Důvodnost žaloby, kterou si měly soudy posoudit jako předběžnou otázku, je tak podle stěžovatelky zjevná a popření (příp. neuspokojení) pohledávky v insolvenčním řízení zcela nepravděpodobné. Rozhodnutí Ústavního soudu, na která soudy odkázaly, podle stěžovatelky řešila jiné situace.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky), a není tak ani jeho úkolem, aby v řízení o ústavních stížnostech rozhodování soudů nahrazoval. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavních předpisů a jejich použití v konkrétní věci zásadně náleží obecným soudům.
8. Tato zásada se ještě výrazněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť z hlediska kritérií řádného procesu na ně nelze klást stejné požadavky jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Při posuzování rozhodnutí o nákladech řízení (jakožto problematice ve vztahu k předmětu řízení podružné) proto Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke kasačnímu rozhodnutí se uchyluje pouze zcela výjimečně. Důvody pro tento výjimečný postup Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Stěžovatelka jako důvod zpětvzetí v samotném návrhu označila "chování žalovaného [vedlejší účastnice; pozn. Ústavního soudu], který na sebe podal insolvenční návrh spojený s návrhem na prohlášení konkursu". Nelze tak tvrdit, že by soudy prezentované důvody zpětvzetí nějak významně dezinterpretovaly. Stěžovatelka zmiňovala také to, že vedlejší účastnice dluh vůči stěžovatelce uznala (jako důkaz důvodnosti žaloby), nicméně rozhodnutí soudů nestojí na tom, že by žaloba nebyla podána důvodně, nýbrž na tom, že nebyla vzata zpět pro chování vedlejší účastnice.
Takovým chováním může být zejména uhrazení dluhu (i v rámci insolvence; obdobně tomu bylo i ve stěžovatelkou vzpomínaném usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1681/18 ze dne 26. 11. 2019), stěžovatelka ale nepředkládá relevantní argumentaci, proč by tomu tak muselo (z ústavněprávního hlediska) být i v případě zahájení insolvenčního řízení, resp. prohlášení konkursu, byť za situace, kdy dlužník řešenou pohledávku uvede v insolvenčním návrhu. Prohlášení konkursu ostatně není ze zákona důvodem pro zastavení řízení, nýbrž pro jeho přerušení, přičemž jak městský soud upozornil, za stanovených podmínek lze v řízení i pokračovat.
10. Závěrem lze poznamenat, že navzdory právě uvedenému a přestože městský soud dospěl k závěru, že zastavení řízení zavinila stěžovatelka, nebyla jí uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení, naopak bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů nemá právo žádný z účastníků.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu