Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. H. P., zastoupené Mgr. Františkem Stratilem, advokátem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 130/2008-207 ze dne 4. září 2008 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 16 C 263/2006-79 ze dne 24. dubna 2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení uvedených článků Listiny spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Ke skutkovému stavu věci stěžovatelka uvedla, že byla zaměstnankyní Národního památkového ústavu se sídlem v Praze. Tvrdila, že tento zaměstnavatel poskytoval závodní stravování podle vyhlášky č. 430/2001 Sb. diskriminačním způsobem, protože některým zaměstnancům konajícím práci v Praze dal příspěvek ve výši 20,- Kč na stravenku v nominální hodnotě 80,- Kč, zatímco jí byly v době od září 2003 do prosince 2003 poskytovány stravenky v nominální hodnotě 70,- Kč s příspěvkem ve výši 20,- Kč a následně pak od ledna 2004 do srpna 2004 stravenky v nominální hodnotě 80,- Kč za příspěvek ve výši 30,- Kč. Dále pak ji zaměstnavatel diskriminoval oproti ostatním zaměstnancům v tom smyslu, že jí neposkytoval příspěvek na penzijní připojištění v období od listopadu 2003 do listopadu 2006 ve výši 200,- Kč měsíčně, i když tento příspěvek poskytoval svým zaměstnancům konajícím práci v jiných regionech.
Výše uvedený diskriminační postoj vůči stěžovatelce byl založen svévolným postupem zaměstnavatele a diskriminací jedné z odborových organizací působících u zaměstnavatele, a sice té, jíž byla stěžovatelka členkou. Stěžovatelka tvrdí, že došlo k zásahu do jejích základních práv, protože v daném případě lze konstatovat extrémní nesoulad mezi dokazováním a skutkovými zjištěními, které z provedených důkazů soudy učinily (resp. neučinily z důkazů, jejichž provedení zamítly), což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci.
Stěžovatelka poukázala na právní úpravu podle zákona č. 218/2000 Sb., v němž je mimo jiné zakotveno hospodaření příspěvkových organizací. Podle ustanovení § 56 citovaného zákona příspěvková organizace vytváří čtyři taxativně stanovené fondy, mezi něž patří fond kulturních a sociálních potřeb. V tomto fondu jsou prostředky určené pro zaměstnance, a proto se zaměstnanci - prostřednictvím odborové organizace - podílejí se zaměstnavatelem na spolurozhodování o tom, jak bude s prostředky naloženo. V posuzovaném případě však k rozdělení fondu docházelo bez jakékoliv participace odborového orgánu odborové organizace, jíž byla členkou.
V této souvislosti stěžovatelka uvedla, že podle čl. 27 odst. 2 Listiny, jehož se dovolává, je nepřípustné zvýhodňovat některé odborové organizace v podniku. Vyloučení odborové organizace, jíž byla členkou, ze spolurozhodování o tvorbě a čerpání Fondu kulturních a sociálních potřeb, znamenalo omezení ústavně zaručených práv odborové organizace, tedy i práva stěžovatelky jako její členky. Diskriminace stěžovatelky, z které jí vznikla škoda, byla přímým důsledkem porušení uvedeného ustanovení Listiny.
Stěžovatelka rovněž poukázala na porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, které spatřovala v tom, že zaměstnavatel jako státní příspěvková organizace neměl vytvářet několik "dílčích" Fondů kulturních a sociálních potřeb. Konečně porušení čl. 3 Listiny spatřovala v tom, že se obecné soudy se nezabývaly tím, z jakých právních vztahů je odvozen její nárok na poskytování plnění peněžité hodnoty příspěvku na penzijní připojištění a příspěvku na závodní stravování. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem č. j. 16 C 263/2006-79 ze dne 24. dubna 2007 žalobu zamítl (stejně jako zamítl žalobu i druhého žalobce) s tím, že soud nepovažoval nemožnost čerpat z Fondu kulturních a sociálních potřeb příspěvek na penzijní připojištění za diskriminační, neboť čerpání z tohoto fondu bylo upraveno podle kolektivních smluv uzavíraných jednotlivými územními pracovišti zaměstnavatele s příslušnou odborovou organizací. Uvedená skutečnost vedla i k tomu, že někde byl dohodnut příspěvek na stravování vyšší a jinde nižší.
K odvolání stěžovatelky (i druhého žalobce) Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 16 Co 130/2008-207 ze dne 4. září 2008 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil. Změnil tento rozsudek ve výroku o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se odvolací soud ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně; na rozdíl od něj však dovodil, že návrh stěžovatele je promlčen.
Z postoupené stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že těmito rozhodnutími nebylo a ani nemohlo být porušeno žádné ze základních práv stěžovatelky. Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jejího práva garantovaného čl. 27 odst. 2 Listiny. Čl. 27 odst. 2 Listiny mj. stanoví, že je nepřípustné zvýhodňovat některé z odborových organizací v podniku nebo v odvětví. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že článek 27 odst. 2 Listiny poskytuje ochranu nikoliv jednotlivci, ale odborovým organizacím. Zásahu do svých ústavně garantovaných práv se tudíž v případě čl. 27 odst. 2 Listiny jakožto aktivně legitimovaný subjekt může domáhat pouze odborová organizace, nikoliv jednotlivec. Je proto nutno učinit závěr, že stěžovatelce právo garantované čl. 27 odst. 2 nesvědčí a nemůže se proto dovolávat jeho ochrany. Porušení jiného práva stěžovatelka nenamítá a Ústavní soud ani porušení jiného práva neshledal.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že tento článek nezakotvuje základní právo, nýbrž princip, který je příkazem pro veřejnou moc. Ustanovení čl. 3 Listiny, jehož porušení se stěžovatelka také dovolává, upravuje akcesorickou rovnost v právech a lze se jej dovolávat jen v souvislosti s porušením jiného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Pl. ÚS 5/95 ze dne 8. listopadu 1995).
Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky neshledal, a proto mu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Stejně rozhodoval Ústavní soud ve srovnatelné věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 3047/08
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu je odvolání nepřípustné. V Brně 14. dubna 2009
František Duchoň předseda senátu