Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti DL-EXPORT WOOD s.r.o., sídlem Cejl 504/38, Brno, zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1583/2025-337 ze dne 22. 7. 2025, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 213/2024-309 ze dne 10. 12. 2024 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce č. j. 12 C 100/2023-251 ze dne 23. 7. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce jako účastníků řízení a Tomáše Bouši, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se vůči vedlejšímu účastníkovi domáhala zaplacení částky 392 696,70 EUR s příslušenstvím jako kupní ceny a přepravného za dodávku dřevní hmoty na základě smlouvy uzavřené dne 1. 6. 2019. Vedlejší účastník se uplatněnému nároku bránil námitkami, že dřevní hmotu neodebral a že případný nárok, který mohla stěžovatelka uplatnit již v srpnu až v říjnu roku 2019, byl ke dni podání žaloby dne 28. 3. 2023 promlčen.
2. Okresní soud v Nymburce žalobu zamítl z důvodu promlčení. Upozornil, že stěžovatelka netvrdila, že by dohoda s vedlejším účastníkem obsahovala dohodu o době, kdy má vedlejší účastník dluh splatit; splatnost kupní ceny proto nastala v souladu s § 2079 odst. 2 občanského zákoníku a splatnost práva na zaplacení přepravného podle § 2564 odst. 1 občanského zákoníku, tedy nejpozději dne 30. 9. 2019. Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu potvrdil. Uvedl, že tvrdila-li stěžovatelka až v odvolání (jednání před okresním soudem se neúčastnila), že splatnost úhrady teprve na základě vystavené faktury vyplývala z obchodních zvyklostí, jedná se o novotu uplatněnou v rozporu s § 205a občanského soudního řádu, kterou se stěžovatelka navíc ani nepokusila ničím doložit. Dovolání stěžovatelky následně odmítl Nejvyšší soud.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v době, kdy žalobu podávala, nebyl jednoznačně určen počátek běhu promlčecí lhůty, a to jak zněním zákona, tak judikaturou, resp. byly možné oba výklady. Trvá na tom, že její nárok uplatněný v žalobě není promlčen, neboť promlčení nároku bylo vždy vázáno na okamžik splatnosti faktur, resp. den následující po konci splatnosti. Upozorňuje, že si je vědoma rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3125/2022 ze dne 31. 5. 2023, ale že do té doby byly přípustné oba výklady počátku běhu promlčecí lhůty a namítá v té souvislosti porušení legitimního očekávání. Postupem obecných soudů mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, resp. princip právní jistoty a předvídatelnosti práva.
4. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
5. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Jinými vadami se nezabývá.
6. V nyní posuzované věci Ústavní soud ve světle stížnostní argumentace žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. Jak již upozornil Nejvyšší soud, krajský soud sice citoval rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3125/2022 ze dne 31. 5. 2023, ale svůj rozsudek nezaložil na aplikaci jeho závěrů o počátku běhu promlčecí lhůty. Tyto závěry se totiž týkají případů, kdy je podkladem pro určení splatnosti pohledávky vystavení faktury. Krajský soud však vycházel z toho, že žádné zvláštní ujednání o splatnosti kupní ceny a přepravného na základě vystavené faktury nebylo v projednávané věci řádně tvrzeno ani prokázáno.
Stížnostní argumentace, která stojí na tvrzení o nejednoznačném určení počátku běhu promlčecí lhůty před vydáním citovaného rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu, se tedy míjí se skutkovým stavem zjištěným obecnými soudy. V projednávané věci se totiž nejedná o případ, kdy je podkladem pro určení splatnosti pohledávky vystavení faktur, přičemž tento závěr obecných soudů (vycházející z žalobních tvrzení) nemá Ústavní soud žádný důvod zpochybňovat. Ze stejného důvodu se věc míjí s nosnými důvody nálezu sp. zn. IV.
ÚS 778/25
ze dne 3. 9. 2025.
7. Jelikož Ústavní soud ve věci neshledal ani jiné ústavně relevantní nedostatky, odmítl návrh jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. ledna 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu