Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti Města Šlapanice, Masarykovo náměstí 100/7, Šlapanice, zastoupeného Mgr. Ing. Jánem Bahýľem, advokátem se sídlem Kotlářská 912/29, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2024 č. j. 7 As 321/2023-29 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2023 č. j. 64 A 3/2023-79, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Ing. Zdeňka Svobody, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Vedlejší účastník v řízení před správními soudy napadl územní plán města Šlapanice (stěžovatele) v rozsahu regulace svého pozemku parc. č. X1 v katastrálním území Šlapanice u Brna. Krajský soud v Brně tomuto návrhu vyhověl a územní plán stěžovatele zrušil ve vztahu k pozemku vedlejšího účastníka (s výjimkou veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury vymezené v územním plánu pod č. X1). Stěžovatelovu kasační stížnost pak Nejvyšší správní soud zamítl. Oba rozsudky správních soudů stěžovatel nyní napadá ústavní stížností s tvrzením o zásahu do svých ústavně zaručených práv a svobod dle čl. 8, čl. 100 a čl. 101 Ústavy České republiky a dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně tvrdí porušení čl. 2 odst. 1 a čl. 91 odst. 2 Ústavy.
2. Krajský soud ve zrušujícím rozsudku vyšel z toho, že stěžovatel v procesu přijímání územního plánu nedostatečně reagoval na námitky vedlejšího účastníka ohledně změnové regulace jeho pozemku. Vedlejší účastník vznesl celkem čtyři námitky, které sice mohl stěžovatel vypořádat jediným souhrnným rozhodnutím, to ale nabízí reakci jen na dvě námitky vedlejšího účastníka, nadto zčásti nepřezkoumatelnou. Krajský soud odmítl stěžovatelovu snahu dohnat vysvětlení pro zamítnutí těchto námitek až v řízení před soudem, to má své místo v odůvodnění samotného územního plánu. Ani v něm stěžovatel dostatečně nezdůvodnil trasu koridoru technické infrastruktury a zrušení zastavitelnosti pozemku vedlejšího účastníka oproti předchozímu územnímu plánu. Krajský soud stěžovatele zavázal bezodkladně rozhodnout o doplnění územního plánu na pozemku vedlejšího účastníka s tím, že může znovu vymezit stabilizovanou zemědělskou plochu i koridor technické infrastruktury. Musí však vysvětlit důvody, které jej k tomu vedou, jestliže vedlejší účastník vznese v procesu přijímání tytéž námitky.
3. Nejvyšší správní soud se rovněž zabýval tím, zda stěžovatel dostatečně vypořádal námitky vedlejšího účastníka proti návrhu územního plánu ohledně vyloučení zastavitelnosti jeho pozemku oproti předchozímu územnímu plánu a vedení veřejné technické infrastruktury přes jeho pozemek. Stejně jako krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel tuto změnu územního plánu nevysvětlil přezkoumatelně. Zrušující rozsudek krajského soudu považoval Nejvyšší správní soud oproti stěžovateli za šetrný. I když je stěžovatel orgánem samosprávy, vůči vedlejšímu účastníkovi jednal vrchnostensky s možností významně zasáhnout do jeho právní sféry, proto bylo jeho povinností své kroky zdůvodnit. Změna zastavitelnosti pozemku vedlejšího účastníka významně zasáhla do jeho vlastnických práv, tomu by měla odpovídat míra vypořádání námitek. Nejvyšší správní soud odmítl, že by stačilo vypořádat námitky jen vůči předchozímu návrhu zastavitelnosti v procesu přijímání územního plánu; odůvodnění zásahu do vlastnického práva mělo být vztaženo především k předchozímu územnímu plánu. Právě v důsledku této změny dochází k faktickému zásahu do vlastnického práva. Vysvětlení změny trasy veřejné infrastruktury se pak nenachází ani v částech odůvodnění územního plánu odkazovaných stěžovatelem, navíc byl ve starším návrhu veden v trase šetrnější vůči vedlejšímu účastníkovi.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti hájí především své právo na samosprávu, které podle něj správní soudy nesprávně poměřily s právem vedlejšího účastníka na vlastnictví. Tvrdí nepředvídatelný postup krajského soudu v rozporu s jeho předchozími rozsudky ve věci stejného územního plánu, ale i s judikaturou Ústavního soudu k právu na samosprávu, s níž se krajský soud nevypořádal. Rozhodnutí krajského soudu považuje za nepřiměřený zásah bez rozumného důvodu. Krajský soud šel nad rámec návrhových bodů vedlejšího účastníka tím, že zrušil i tu část regulace pozemku vedlejšího účastníka, která nikdy nebyla zastavitelná, nepřezkoumatelným způsobem zrušil část koridoru technické infrastruktury a ve výroku jednoznačně nevymezil, ke kterému datu část územního plánu zrušil. Stěžovateli dále není jasné, proč krajský soud jasně neodložil vykonatelnost napadeného rozsudku, čímž by stěžovateli vytvořil prostor pro přijetí nové úpravy tak, aby v územním plánu nevzniklo bílé místo. Po věcné stránce krajský soud podle stěžovatele nerespektoval jeho důvody k nezastavění pozemku vedlejšího účastníka a nezohlednil jeho urbanistickou koncepci ani další strategické úvahy o podobě sídelního útvaru. Nejvyššímu správnímu soudu pak stěžovatel vytýká, že selektivně vypořádal jeho námitky obsažené v kasační stížnosti.
5. Ústavní soud považoval ústavní stížnost za včasnou, přípustnou a splňující veškeré požadované náležitosti. Podal ji oprávněný stěžovatel, který je řádně zastoupen advokátem, poté, co vyčerpal zákonné prostředky ochrany práv, které měl k dispozici. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
6. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
7. Předmětem řízení před správními soudy byl přezkum části územního plánu, kterou stěžovatel nově zcela vyloučil zastavitelnost pozemku vedlejšího účastníka (oproti předchozímu územnímu plánu). Správní soudy regulaci pozemku vedlejšího účastníka zrušily už na tom, že ji stěžovatel dostatečně nezdůvodnil v reakci na námitky vedlejšího účastníka v procesu přijímání územního plánu. Prostým důvodem neúspěchu stěžovatele jakožto odpůrce v řízení o zrušení části opatření obecné povahy proto byla nepřezkoumatelnost této části územního plánu. Krajský soud se tedy (zatím) nezabýval věcnou stránkou sporu a tím, zda stěžovatel mohl k takové změně přistoupit z hlediska vážení zájmu stěžovatele na jeho urbanistické koncepci a zájmu vedlejšího účastníka na jeho stavebním záměru či jiném užívání pozemku. Na straně stěžovatele totiž nenalezl dostačující argument, který by na misku vah umístil. Krajský soud současně nevyloučil, že stěžovatel může přijmout znovu stejnou regulaci, pokud ji dostatečně vysvětlí a vyrovná se s principem kontinuity územního plánování (viz bod 45 jeho rozsudku).
8. Věcný spor o poměřování práva na samosprávu stěžovatele a vlastnického práva vedlejšího účastníka proto teprve může nastat v budoucnu, pokud stěžovatel přijme totožnou úpravu a vedlejší účastník ji znovu napadne u soudu. Bylo by předčasné, pokud by do tohoto potenciálního sporu již nyní vstoupil Ústavní soud. Námitkami stěžovatele, které se týkají věcné stránky zrušené regulace (zejm. argumentací o potřebách sídla a jejich analýzou), se tudíž Ústavní soud nezabýval. Jestliže byla jediným zrušujícím důvodem krajského soudu nepřezkoumatelnost, mohl a měl se i Nejvyšší správní soud zaměřit pouze na vypořádání námitek vedlejšího účastníka stěžovatelem. Stěžovatelova výtka, že Nejvyšší správní soud redukoval své posouzení pouze na tuto otázku vedlejšího účastníka stěžovatelem, proto není na místě.
9. Pokud jde o důvody, které správní soudy vedly ke zrušujícímu verdiktu, Ústavní soud je považuje za srozumitelné, dostatečně vyložené i za přiléhavé. Oba rozsudky pečlivě vycházejí z judikatury Ústavního soudu i z judikatury správních soudů ohledně zmíněného poměřování práva na samosprávu a vlastnického práva vlastníků pozemků a zohledňují také stěžovatelem uváděné nálezy sp. zn. I. ÚS 1669/11 a IV. ÚS 938/22 (viz bod 24 rozsudku krajského soudu a bod 22 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Tuto judikaturu adekvátně aplikují na nynější případ. Stěžovatel argumentuje, že při vypořádání námitek v opakovaném veřejném projednání se v souladu se zákonem držel pouze rozdílu nově navrhované regulace oproti návrhu v prvním veřejném projednání. Původní návrh ovšem (dle nesporného skutkového stavu) plánoval zastavitelnost pozemku vedlejšího účastníka rozšířit, tedy počítal s regulací vstřícnější vůči vlastníkovi dotčeného pozemku. Ten pochopitelně podal námitky až v rámci opakovaného veřejného projednání poté, co se v návrhu jeho pozemek převedl mezi jiné plochy a byl zatížen koridory veřejné infrastruktury. Výklad správních soudů vychází z toho, že pro vedlejšího účastníka je významná změna oproti předchozímu platnému územnímu plánu, nejen oproti původnímu, pro něj příznivějšímu návrhu co do zastavitelnosti i vedení trasy koridoru. Tento výklad správních soudů je podle Ústavního soudu správný. Stěžovatel se nemůže vyhnout vysvětlení dopadu do vlastnického práva vlastníka pozemku tím, že mění návrh územního plánu nejprve jedním směrem, proti kterému vlastník brojit velmi pravděpodobně nebude, a poté směrem úplně opačným, kterým oproti stávající úpravě do práv vlastníka pozemku už zasahuje citelně.
10. Se stěžovatelem lze naopak souhlasit v tom, že odkazy Nejvyššího správního soudu na jeho rozsudky č. j. 8 As 121/2015-53 a 3 As 314/2022-79 (v bodě 14 jeho rozsudku) se týkají skutkově odlišných věcí, případně konkrétně z nich neplyne povinnost přihlížet k tomu, že pozemek byl dříve ve vlastnictví státu a byl vydán v restituci. Tento argument však Nejvyšší správní soud použil pouze podpůrně a krajský soud s touto linkou ve svém zrušujícím rozsudku nepracoval nijak.
11. Ústavní soud se dále zabýval tím, zda správní soudy nepostupovaly v projednávané věci nedůvodně odlišně od jiných sporů z nového územního plánu stěžovatele. Tuto námitku stěžovatele neshledal důvodnou. Ve všech třech věcech, na které stěžovatel odkazuje (sp. zn. 65 A 9/2022, 66 A 3/2023 a 65 A 3/2023), krajský soud návrhy zamítl, vycházel ale z týchž východisek. Tyto případy jsou nicméně významně skutkově odlišné. V prvně uvedené věci se krajský soud dostal k věcnému přezkumu, protože vypořádání námitek stěžovatelem vyhodnotil vzhledem k jejich obecnosti jako dostatečné (srov. bod 37 napadeného rozsudku krajského soudu). Jak již zaznělo shora, v nynější věci nelze výsledek případného věcného sporu předvídat. V druhé uvedené věci krajský soud také považoval samotné stěžovatelovo rozhodnutí o námitkách za nepřezkoumatelné, ale další důvody pro zvolenou regulaci nalezl ve zbytku odůvodnění územního plánu (viz body 31 až 41 rozsudku krajského soudu č. j. 66 A 3/2023-65). Ve třetí uvedené věci krajský soud vyhodnotil námitky v opakovaném veřejném projednání jako účelové a opožděné, zatímco takto zpochybňovaná změna oproti prvnímu veřejnému projednání nebyla zásadní, ale šlo spíš o podrobnější popis regulace (viz bod 13 rozsudku krajského soudu č. j. 65 A 3/2023-35).
12. Ani námitka tvrzené nepřiměřenosti rozsahu zrušujícího výroku není důvodná. Stěžovatel pomíjí, že správní soudy mohly jeho úpravu pouze zrušit, nikoliv dotvářet. Rozsah zrušujícího výroku navíc krajský soud podrobně zdůvodnil v části o dopadech zrušení územního plánu (viz body 42 až 45 jeho rozsudku), kde se odvolává na vymezení koridorů a návrhové body vedlejšího účastníka. Z této části rozsudku rovněž plyne, že nedošlo k žádnému odkladu vykonatelnosti. Ostatně pokud žádná lhůta není určena ve výroku, účinky zrušujícího rozsudku nastávají s jeho právní mocí a vykonatelností, o jejíž odklad ostatně stěžovatel (neúspěšně) usiloval před Nejvyšším správním soudem (viz jeho usnesení č. j. 7 As 321/2023-22) a požádal o něj i s ústavní stížností. Obdobnou námitku vypořádal Nejvyšší správní soud (viz body 20 a 21 jeho rozsudku). Na toto vypořádání stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nereaguje a neposouvá svou argumentací dál. Je na stěžovateli, aby ve vlastním zájmu co nejdříve přijal novou úpravu, v rámci které mu také nic nebrání, aby učinil změny v té části územního plánu (vedení nadzemní části koridoru veřejné infrastruktury), kterou podle něj krajský soud nekoncepčně nezrušil.
13. Ústavní soud shrnuje, že neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Protože ústavní stížnost projednal bez zbytečného odkladu, nebylo třeba rozhodovat o stěžovatelově návrhu na odklad vykonatelnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. prosince 2024 Jan Wintr, v. r. předseda senátu