K procesnímu postupu obecných soudů
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelek nezl. L.P., zastoupené matkou N.N., a N.N., právně zastoupených advokátem JUDr. J.P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě čj. 57 Co 524/2003-18 ze dne 22. 12. 2003 a proti usnesení Okresního soudu v Ostravě čj. 38 C 180/2001-10 ze dne 23. 10. 2003, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Porušení práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelky v následujících skutečnostech:
Druhá stěžovatelka se žalobou podanou proti vedlejšímu účastníku domáhala, aby soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit její nezletilé dceři L.P. z titulu nevyplaceného pojistného částku 160.000,- Kč s příslušenstvím, a to ze sjednaného životního pojištění mezi žalovaným a zemřelým otcem stěžovatelky. Okresní soud v Ostravě usnesením čj. 38 C 180/2001-10 ze dne 23. 10. 2003 zastavil řízení proto, že matka stěžovatelky nepředložila "souhlas opatrovnického soudu stěžovatelky" k podání žaloby a k vedení soudního sporu.
Tento požadavek pak Okresní soud v Ostravě zcela nelogicky a v rozporu s obecnou praxí jiných soudů zdůvodnil tím, že podání žaloby přesahuje rámec běžných operací v rámci správy majetku nezletilé. Stěžovatelky s uvedeným výkladem nesouhlasily. Přestože druhá stěžovatelka podala proti tomuto usnesení řádné odvolání, v němž vysvětlila skutečnosti, které jí bránily v podání návrhu opatrovnickému soudu nezletilé stěžovatelky, Krajský soud v Ostravě usnesením čj. 57 Co 524/2003-18 ze dne 22. 12. 2003 rozhodnutí soudu I.
stupně potvrdil bez možnosti podat proti tomu dovolání. Podle názoru stěžovatelek bylo výše uvedenými rozhodnutími obecných soudů hrubým způsobem porušeno právo matky domáhat se ochrany jednak svých práv, jednak práv její nezletilé dcery. Stěžovatelky se domnívají, že se v tomto případě jedná o běžnou záležitost, kdy souhlas opatrovnického soudu je nepotřebný. Proto navrhly, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Stěžovatelky v replice k vyjádření Krajského soudu v Ostravě uvedly, že přistoupením na právní názor obou soudů by došlo k popření základního práva matky hájit zájmy svého dítěte; domnívají se, že neobstojí argument, že v daném případě dochází ke střetu zájmu mezi matkou a dítětem a že je kolizní opatrovník nutný proto, že se sporem mohou být spojeny nemalé náklady. Dítě zastoupené matkou, "bez účasti jakéhokoliv dalšího opatrovníka", mělo a má v kterékoliv fázi řízení právo požádat soud o osvobození od soudních poplatků, což matka hodlala učinit při prvním nařízeném jednání. Absurdní se pak prý jeví tvrzení, že matka nemá právo využít svého práva k podání ústavní stížnosti, a že nebyla zkrácena na svých právech.
První stěžovatelka podala proti usnesení soudu I. stupně odvolání, v němž uvedla, že nesouhlasí s postupem tohoto soudu, protože podmínky řízení na straně žalobce byly splněny a nejedná se o překážku, která by bránila rozhodnutí ve věci samé. Žalobu podala matka nezl. žalobkyně, která je jedinou zákonnou zástupkyní nezletilé a nelze souhlasit s názorem soudu I. stupně, že měla požádat k vedení sporu opatrovnický soud, neboť to nevyplývá z žádných ani procesních ani hmotněprávních předpisů. Dále stěžovatelka prohlásila, že pokud se soud I.
stupně domníval, že by mohlo dojít ke kolizi zájmů mezi ní a matkou, měl sám požádat opatrovnický soud o ustanovení kolizního opatrovníka a nikoliv řízení zastavit. Krajský soud v Ostravě usnesením čj. 57 Co 524/2003-18 ze dne 22. 12. 2003 usnesení soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně postupoval správně s odkazem na ustanovení § 28 občanského zákoníku. Z uvedeného ustanovení vyplývá - uvedl odvolací soud - že u žalob a jiných procesních návrhů podávaných za nezletilého není třeba souhlasu soudu, pokud věc patří do rámce běžného hospodaření (např. vymáhání výživného).
Podání žaloby ve sporném řízení nelze v žádném případě za běžnou záležitost považovat, a proto je podmínkou takového řízení udělení souhlasu soudu k podání žaloby a vedení takového sporu za nezletilou. Tento potřebný souhlas podle § 28 občanského zákoníku nepředstavuje ustanovení kolizního opatrovníka podle § 37 zákona o rodině, jak se mylně domníval zástupce žalobkyně.
Ústavní soud se nejdříve zabýval námitkou Krajského soudu v Ostravě, který poukázal na to, že druhá stěžovatelka N.N. není ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu účastnicí řízení. Tato námitka je na první pohled opodstatněná, neboť účastníkem řízení před obecnými soudy byla nezletilá dcera druhé stěžovatelky. Ústavní soud však posuzoval tuto otázku bez zbytečných formalit a vycházel z plné moci, která byla druhou stěžovatelkou udělena právnímu zástupci; v ní je uvedeno, že druhá stěžovatelka zplnomocňuje právního zástupce k zastupování jí i její nezletilé dcery L.P. Z této skutečnosti pak Ústavní soud dovodil, že stěžovatelkou proti napadeným rozhodnutím je i nezletilá dcera L.P.
Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Vzhledem ke skutečnosti, že účastníkem řízení před obecnými soudy, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, byla L.P. a nikoliv N.N., která v řízení vystupovala pouze jako zákonný zástupce - matka nezletilé dcery, nezbylo Ústavnímu soudu než ve vztahu k N.N. ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou odmítnout.
Ústavní soud se dále zabýval věcným posouzením ústavní stížnosti první stěžovatelky nezl. L.P. Jádrem ústavní stížnosti je její nesouhlas s procesním postupem obecných soudů. Stěžovatelka vycházela ze svého právního názoru (resp. právního názoru svého právního zástupce), který - na výzvu soudu I. stupně o doložení souhlasu opatrovnického soudu s podáním žaloby a s vedením soudního řízení v dané věci s odkazem na ustanovení § 28 občanského zákoníku - v podstatě uvedl, že v této věci není třeba ustanovovat kolizního opatrovníka podle § 37 zákona o rodině, a proto výzvu soudu I. stupně nesplnil.
Ústavní soud nemohl přisvědčit námitce stěžovatelky, protože procesní postup obecných soudů byl správný a představoval důslednou aplikaci ustanovení § 28 občanského zákoníku. To stanoví, že jestliže jsou zákonní zástupci povinni též spravovat majetek těch, které zastupují, a nejde-li o běžnou záležitost, je k nakládání s majetkem třeba souhlasu soudu. Ústavní soud považuje názor obecných soudů, že podání žaloby ve sporném řízení (s ohledem na předmět žaloby, tj. zaplacení částky 160.000,- Kč) nelze považovat za běžnou záležitost, - takže soudy požadovaly doložení souhlasu opatrovnického soudu s podáním žaloby a s vedením soudního sporu, - za právní názor, který je založen na aplikaci jednoduchého práva a je výkladem tohoto běžného práva ústavně konformním způsobem.
Ústavní soud zde přisvědčuje názoru odvolacího soudu, že výklad, provedený právním zástupcem stěžovatelky, byl mylný; v předmětné věci totiž soud nepostupoval podle ustanovení § 37 zákona o rodině a nežádal o ustanovení kolizního opatrovníka, nýbrž vyžadoval v souladu s ustanovením § 28 občanského zákoníku schválení postupu zákonné zástupkyně stěžovatelky v tzv. neběžné záležitosti opatrovnickým soudem. Stěžovatelka sice uvádí, že v odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně osvětlila odvolacímu soudu skutečnosti, které jí brání v podání návrhu opatrovnickému soudu nezletilé k vyslovení souhlasu s vedením sporu; vzhledem k rekapitulaci soudního spisu v bodě III.
je však zřejmé, že těmito skutečnostmi - údajně bránícími podání návrhu opatrovnickému soudu - je toliko nepochopení právního zástupce stěžovatelky, pokud šlo o podstatu výzvy soudu I. stupně. Nepochopení rozdílu mezi institucí kolizního opatrovníka podle § 37 zákona o rodině a souhlasem opatrovnického soudu k podání žaloby a vedení sporu v tzv. neběžné záležitosti podle § 28 občanského zákoníku je zřejmé i z repliky stěžovatelky k vyjádření Krajského soudu v Ostravě. Tento závěr přirozeně nijak nezpochybňuje zájem matky nezletilé na řádné ochraně nároků své dcery.
Argumenty, jimiž matka nezletilé odůvodňuje nutnost soudní cesty při uplatňování dceřiných nároků, by mohly být uvedeny právě v návrhu na udělení souhlasu opatrovnického soudu s podáním žaloby a vedením soudního sporu; pro posouzení důvodnosti této ústavní stížnosti však rozhodující nejsou. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení čl. 32 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jichž se stěžovatelka dovolává. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. ledna 2006
František Duchoň
předseda senátu