Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti L. S., zastoupeného JUDr. Petrou Carvanovou, se sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2020, č. j. 30 Cdo 3860/2019-381, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, č. j. 55 Co 113/2019-348 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 1. 2019, č. j. 10 C 133/2013-319, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze změnil rozsudek nalézacího soudu ve výroku I. tak, že žalobce byl stíhán v rozporu s článkem 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jinak jej potvrdil, ve výroku III. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 60 000 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady za řízení před soudy všech stupňů ve výši 77 681,80 Kč (výrok II.). K podanému dovolání rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že jej odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizoval se závěry obecných soudů, týkajícími se výše přiznaného odškodnění. Poukázal především na svoji trestní minulost, která by měla být stěžejním komparovaným prvkem a nikoliv jedním z mnoha. Stejně tak nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, podle něhož srovnání výše přiměřeného odškodnění není otázkou právní. Podle stěžovatele se jedná o stanovení kritérií, z nichž se bude vycházet při výpočtu náhrady škody, což nepovažuje za otázku skutkovou. Dále stěžovatel odkázal na řadu rozhodnutí obecných soudů, z nichž dovozuje, že přiznaná náhrada škody měla být v jeho případě vyšší. Obecné soudy podle stěžovatele srovnávaly nesrovnatelné, což vedlo k tomu, že jeho újma nebyla řádně reparována.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na svá základní práva a řadu ustanovení ústavního pořádku, domáhá se toliko akcentování některých skutečností, které nebyly v rozhodování obecných soudů náležitě zohledněny (stěžovatelova trestní minulost). Podle náhledu Ústavního soudu se však jedná toliko o otázku podústavního práva, do které mu nepřísluší zasahovat. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy se námitkami stěžovatele zabývaly a své závěry řádně odůvodnily.
S ohledem na skutečnost, že stěžovatelovy argumenty nemají ústavní rozměr, proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. listopadu 2020
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu